Malá pauza

Mí milí, muj notebook se odmítl zapnout a tak je v opravne, tedy nemuzu psat. Nevim, jak dlouho to bude trvat. Mam se ale dobre, bo jsem konecne dostala samostatny pokoj. No je to luxus. Mám spoustu místa a velký okenní parapet, na který jsem si dala deku a můžu na něm sedět a dívat se z okna. Postel je pohodlná a nebudím se v noci s tím, že necítím ruku. Nábytek je nový. Myslím, že všechno je skvělé, ještě když vemu v úvahu, že platím asi 200 korun za měsíc. Jen je legrační, že jsou tam křivé stěny a podlaha, takže skříň je u podlahy u stěny a u stropu dvacet cenťáků od ní. Ale nedávno jsem se na kolejní schůzi dozvěděla, že budova kolejí byla postavena v roce 1865, takže budiž. Tak snad brzy.

Příhoda dnešního večera

Tak jsem se dnes vypravila do nejslavnějšího Petěrburgského divadla - Mariinského na operu Macbeth od Verdiho. Mariinské je něco jako naše Zlatá kaplička, zvenku celkem civilní, ale zevnitř moc krásné a vkusné. Zlato nechybělo, jako snad nikde v Sankt Petěrburgu, jak jsem pochopila, provedení bylo jemné a čisté. Opera byla fajn, zpívali fakt dobře i orchestr stál za to, jinak režie a scénografie byly úplně klasické, skoro žádná symbolika, což mi přišlo škoda. Takže spíš hudební zážitek, než divadelní. Koupili jsme levné lístky tak, že jsme přišli hodinu před představením ke kase a zeptali se, co zbylo a zbylo a jen za 200 rublů, což je super, páč normálně to stojí víc než tisíc. O přestávce jsem se prošla po budově pod nádhernými křišťálovými lustry a dala jsem si kafe. Po představení jsme vyšli ven a pršelo. Pjotr s přáteli se ještě chystali na oslavu něčích narozenin a já jsem stopla maršrutku domů. Bylo tam napsané metro Vasilijeostrovskaja, tak jsem si říkala, jaké štěstí, že jsem skoro nečekala. Tak jsme jeli přes Něvu na Vasilievský ostrov, vypadalo to moc krásně, jak bylo nábřeží nasvícené a mosty taky a pršelo. Metro Vasilijeostrovskaja nikde a maršrutka zamířila na druhý konec ostrova, tak jsem si říkala, že to třeba dělá nějaký okruh a že tam ještě dojedem, ale zajížděli jsme furt dál a dál až k obrovským rozestavěným věžákům a v našem podivném dopravním prostředku už jsem zbyla jen já, pán, paní, řidič a mafián výběrčí. Tak jsem začala mít divný pocit a zeptala jsem se pána, co byl nejblíž, jestli ještě dojedem na Vasilijeostrovskou. A on se začal smát a že ne, že už jsme to dávno projeli, že jsem se asi musela zasnít. Tak jsem se ho ptala, jestli se tam ještě nějak dá odsud dostat a tak a on že ne, ale že když teď vystoupím a půjdu 15 minut pěšky tímhle velkým tmavým sídlištěm, tak dojdu na stanici metra. No asi jsem vypadala tak vystrašeně, že vystoupil se mnou a nabídl se, že mě doprovodí. Tak jsme se vydali. Tak jsem si taky říkala, že to není dobrý nápad jít v noci s cizím pánem velkým tmavým sídlištěm, kde moc lidí nebylo a on ještě, půjdem tudy, to je kratší a zamířili jsme do nějakého parku tam. No ale rozhodla jsem se, že mu budu věřit. No nebudu vás napínat, byl to herec z Mariinského divadla, dneska tam zpíval, doprovodil mě až do metra a doporučil mi jeden balet, dal mi svoje číslo a řekl, ať mu zavolám dva dny předtím, že mi zařídí levný lístek:) Jmenuje se Vitalij a byl taky v Československu, jak se tady říká. No vtipné, že? Mě by stačilo, kdyby to nebyl úchyl. A tak třeba kecal.

Fotky nemám, ale můžete se podívat na to, jak jsme byly s Káťou a Claudi v Kronštadtu, klíčové námořní základně na ostrově ve Finském zálivu, která ubránila Sankt Petěrburg před všemi loděmi, které se kdy pokusili o jeho dobytí. http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Kronstadt?authkey=3PnNSEjGZ6Q#

Novgorod

Hanka si asi tak každý měsíc měnila zvuk svého budíku. Začínám jí rozumět. Včera jsem vstávala v 6:30 ( to je u vás 4:30), abych stihla vlak do Novgorodu, nejstaršího ruského města. Venku byla ještě úplná tma a pršelo. Ale přestože byla neděle, tak na ulicích bylo spoustu lidí a před jedním domem stála dokonce fronta, tak je mi to doteď divné, co tam dělali. Nebe bylo tmavofialové, asi světelný smog, a vypadalo to hezky. Vůbec se mi Petrohrad víc líbí potmě, je to takové pohádkovější, takže nevadí, že bude zima a tma. Se sněhem to bude úplná paráda. Jela jsem sama metrem na moskevské nádraží, obvykle si čtu reklamy. Zrzkám sleva na nádobí 20%, ta je dobrá. Moskevské nádraží vůbec není honosné jako jiná nádraží. Lístky se tam prodávají v takových budkách, co vypadají jako stánky s občerstvením. A u těch budek jsem se sešla s naší velikou skupinou inostraných studentů, s kterýma jsem měla dnes strávit den. Bylo nás asi 15, samí němci, dvě francouzky a jeden dán. S němci se znám z hodin ruštiny, s ostatními jsem se seznámila. Samozřejmě když na mě přišla řada u okýnka, tak paní řekla, že má přestávku a to pak nenaděláš nic. To se mi ale stává furt. Nejhorší je, že pak tam mají cedulku a tam je fakt napsané: přestávka od 8 do 9. Tak jsem si vystála řadu u jiné kasy, kde mi pro změnu paní nedala lístek, tak jsem si toho asi po deseti minutách všimla a šla jsem za ní a ona napřed zapírala a pak ho našla. Tak to dobře dopadlo.
Ve vlaku byla zima a tvrdá sedadla. Teda nebyl to vlak, ale električka - je charakteristická tvrdými sedadly a tím, že zastavuje každých sto metrů. Jeli jsme tři hodiny krásnou přírodou, březovými lesíky a loukami, kolem vesnic a chaloupek. Už nepršelo, ale svítilo slunce a obloha byla jasně modrá a stromy měly neuvěřitelné barvy. Já jsem ještě asi neviděla tak krásný podzim. Měla jsem chuť někde po cestě vystoupit a projít se tam. Obsadili jsme každý jednu lavici a dospávali jsme. Ale budili nás průvodčí, kteří nás za tu cestu zkontrolovali asi třikrát a taky jedna bláznivá stará paní, která se hrozně hlasitě hádala s někým, koho viděla jenom ona.
A tak jsme po jedenácté dorazili do Novgorodu, města se strašlivou historií. Bylo to první město v Rusku, založeno už v roce 862 a taky jediné město, ve kterém kdy fungovala demokracie a kde byla vysoká kultura a garmostnost obyvatelstva. Bylo samostatné až do doby, kdy ho Ivan III zahrnul pod administrativu Moskvy. No ale město mělo stále svobodného ducha a to se nelíbilo Ivanu Hroznému, který nechal město obehnat hradbami a každý den popravoval stovky jeho obyvatel a několik desítek jich zaživa usmažil na veliké kovové pánvi. To je hnus, že. Do řeky Volchov pak bylo naházeno tolik mrtvol, že vystoupala z břehů a to pak uvidíte na fotkách, že to je fakt velká řeka. No tak to bylo s Novgorodem. Taky to bylo obchodní a kulturní centrum a svobodní měšťané tu postavili spoustu pěkných kostelů a Novgorodský kreml je mnohem starší a větší, než ten moskevský. Tak v kremlu naše prohlídka začala, nejhezčí tam byl soffijskij sabor (kostel), hezčí než ten před fotbalem. Taky všude zlato, ale strašně staré, tak se neblýskalo, ale bylo takové důstojné. A stříbro a barevno zlaté ikony. A pak tam byla jedna ikona děsně stará, ale moc pěkná - jmenovala se Ikona znamení a kdysi zachránila Novgorod před útokem nepřátelského vojska tak, že když bylo Panně Marii na ikoně prostřeleno oko šípem, tak začala plakat a nepřátelští vojáci oslepli a začali se vraždit mezi sebou.
Bylo tam hezky, kreml vypadal jako červený velký hrad a procházelo se tam spoustu lidí. Taky jsme viděli památník tisíce let Ruska, ve tvaru velkého zvonu, na němž byly zobrazeny významné osobnosti pro Rusko. Taky tam byl Puškin, o kterém jsem nedávno zjistila, že byl černoch. Ale opravdu. Ale to se na tom památníku nepoznalo. Přešli jsme přes most na druhou stranu řeky - na obchodní stranu a tam to vypadalo už úplně jak na vesnici, domy tam stály nakřivo, na zemi byla vrstva listí a byl tam klid. Ticho a pěkně, jenom kočky. Podívali jsme se ještě do dvou kostelů a zase už jsme to museli otočit zpátky na nádraží. Zpátky jelo mnohem víc lidí a zase ta bláznivá paní v našem vagonu. Tak jsme se tam mačkali a pospávali a do toho zapadalo slunce. Přišel ďaďko s obrovskou taškou a začal levně prodávat zmrzlinu a nebo sušené ryby, tak si všichni kupovali. To je taky zajímavá věc na Rusku, že lidi tu mají hrozně rádi zmrzlinu a jedí ji celý rok, i v zimě. Taky se prodávaly pražené oříšky a semínka slunečnic - siemičky. Do Petrohradu jsme se dostali až před devátou, už zase byla tma a hrozná zima. A já furt nemám tu čepici. Koupila jsem si na večeři blín s hříbkama ve smetaně, dobrota. Blín, to je taková velká palačinka a dávají se do ní různé náplně. A kozla! Mají ho v obchodě na rohu u kolejí. Tak jsem si ještě nakonec pochutnala a pak ulehla a spala. Dlouho a bez budíku.

Fotky: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Novgorod?authkey=DY1Z9ttsNuM#