Mezitím

Koupila jsem si kaktus, vykvetl a opadal, zatímco jsem nepsala. Byla jsem v ermitáži, zadarmo a bylo to velkolepé - opravdové umění v opravdovém zámku - bývá to? Strávila jsem tam dvě hodiny, zabloudila jsem, ale nevadilo to, člověk tam může jít furt někam dál, po schodišti s červeným kobercem, přes trůní sály, chodbami, kde visí portréty vojáků hustě na sobě, balkonkama nad tanečníma parketama, po barevných podlahách. Tři miliony exponátů, podívat se na všechny zabere devět let. V každém sále seděla paní na židli a s hlavou lehce spuštěnou hlídala. Byly tam ty obrázky, co člověk zná z knížky dějin umění. Bylo tam naštěstí také hodně odpočinkových gaučíků. No a jak jsem tak bloudila, to už jsem šla zpátky, tak normálně šel hlídač a začal zhasínat světla, no a vůbec mě nevyháněl nebo tak, normálně by mě tam nechal, ztracenou. A já šla zpátky tou tmou po šipkách k východu. A v podzemí Ermitáže...je armáda koček. Loví myši a krysy, které by mohly zničit obrazy. Mají speciální status "Ermitážní kočky" a jsou velmi vážené. Tak a teď kdo mi nevěří?

Přišel zápočťák, dala jsem tedy zápočet, byla jsem na sebe hrda.
Máme skvělé hodiny ruštiny - paní učitelka Alla Vladimirovna je velmi kulturní Petěrburženka, podepisuje všecky petice za svoje město a nemá ráda Moskvu, samozřejmě. Nosí drdol a pokaždé jiné naušnice, je to folkloristka. Vypráví nám strašně zajímavé historky o Petrohradu a Rusku, se cítím jak při pohádkách před spaním - ona to umí. Posledně nám poradila, která vodka je dobrá a já brzo zjistila, že měla pravdu. Pět jezer se jmenuje - pjať azjór se to čte. Taky se mi hrozně líbí ruský jazyk - zní přátelsky a hluboce, strašně dobře se poslouchá. Taky začínám myslet v ruštině - zapomínám na česká slovní spojení. Hm...no projevuje se to třeba tak, že píšu přes pomlčku:)
A jak se to stalo, že se ještě nic neví o nejhlubším metru na světě? První, co vás uhodí, kromě toho, když na vás někdo pustí ty těžké dveře, kterýma se vchází, je PACH metra. Je typický, není nepříjemný, teplý, železný, hliněný. Byl mi povědomý. Jsou tam opravdové turnikety, točivé, s třema železnýma rukama a na kraji je budka s pánem v uniformě, který se přísně dívá a občas někoho zprdne přes rozhlas. Do turniketů se vhodí opravdický železný žeton s velkým M (jako Metropoliten), počká se až se rozsvítí zelené světlo a pak se může jít. Ale rychle, bo za váma už se tlačí další. A pak se jede dlouho na eskalátoru, který je osvícený dvěma řadama secesních lamp. Pomalu sjíždíš dolů a přibližuje se ti otrávený obličej paní, která dohlíží na eskalátor ze své budky dole. Má uniformu a odrůstající barvu vlasů. Jednou jsem viděla jednu, která flirtovala - měla odhalené celé rameno blíže ke kolemjdoucím... Tak a sjedeš dolů a nic, jen po každé straně řada pancéřových dveří. Stojíš u nich a posloucháš, kdy přijede vlak. Pak se otevřou pancéřové dveře, za nimi se otevřou dveře do vagónu, vyhrnou se lidi, nahrneš se ty. Vagony jsou starší než v Praze s kulatýma lampama. Nesmíš fotit! Každá stanice je jiná a zajímavá, ne všude jsou pancéřové dveře, některé jsou secesní s obloukama a sochama, některé mozajkovité, některé námořnické. Na nejhezčí stanici Majakovskaja, číhá pod každým klenutým obloukem policajt a čeká, až si nějaký nevědoucí turista vyfotí tu nádheru. Pak rychle přiskočí, a řekne, ale ale ale, 500 rublů za každou fotku a máte zápis, neprodloužíme vám vízum a vyženeme vás z Ruska! Po chvili zděšení dáte stovku a nedostanete za ní žádný doklad, všichni jsou spokojení. V petrohradu je spoustu vojáků, jezdí v metru v dvojstupech, napochodují na eskalátor, mají zelené dlouhé kabáty a chlupatou hranatou ruskou šedou čepici. Sjíždí po eskalátoru jako cínoví vojáčci po pásu z fabriky, je to celé takové hypnotické. Nebo námořníci, v modrých uniformách a bílých čepičkách, s takovým tím bryndáčkem na zádech, přesně jak v Mafii. Bývají to často úplné děti, narvané v těch chlapských hadrech a vypadají drsně. A ti velcí chlapi taky vypadají drsně, jako záporňáci v bondovkách. Mají ty průhledné světlé oči a správné držení těla.
A když jsou v metru "dávky" - tlačenice, tak to je uplně největší nehumánní mazec. Ve vagonech stojíš tělo na tělo, ven se musíš prosoukat, před eskalátorem stojí dav, ty se poslušně postavíš na jeho okraj a pomalu se přidáš k jeho rytmu, přešlapováním ze stranu na stranu se pomalu posunuješ dopředu, je to jediný způsob, jak se hýbat a všichni kolem se kolébají stejně a nakonci se ten trychtýř odsýpá na eskalátor. A ty máš aspoň jeden schod pro sebe. A pak jsi venku a za tebou vchod do metra zacpaný hroudou lidí. A tak to je každý den ráno a v šest.
Zítra jedu na velký výlet po Finsku a Estonsku, na týden. Tak se těším.