Carskoje celo

V sedm ráno je tma. Dokonce i v půl osmé. O třičtvrtě svítá. Kromě ptáků je to další znamení, že už je zima. Dnes jsme se vypravili na výlet do Carského sela. Byl to úplně klasický výlet, jeli jsme vlakem, koupili jsme portské, přelezli jsme plot do placeného parku a měli jsme se dobře. Nepovedlo se nám to, že jsme přijeli poslední úterý v měsíci a všechny paláce byly zavřené. Tak sem pojedeme zas. Nakonec jsme viděli dům, kde žil Puškin a jeli zase domů, zase vlakem.
Z chodby je slyšet kytara a zpěv ruských písní, už je pomalu začínám poznávat.


Obraz na: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/CarskojeSelo?authkey=ukQUx2-uZME#

Klášter a fotbal

Chčije. A fouká šílený vítr, až nám to tady bije do oken. Takže dnes zůstávám v teple na kolejích, kde dokonce předevčírem zahájili topnou sezónu. Objevila jsem zde pračku a právě ji testuju, tak to bude napínavé, jak to dopadne.
Včera jsme si s Julií uvařili parádní oběd a pak jsme se vydali na fotbal na druhý konec města. Hrála naše fakulta proti medikům a Julie s Mášou jsou skalní fanynky, takže tam nemohly chybět. A protože o tom Julie mluvila už týden, tak jsem jela též (vidím, že stačí, aby Julie o něčem mluvila týden a hned mě to zláká). Jely jsme metrem na stanici Moskovskije vorota (moskevská brána) a hned jak jsme vystoupili, tak tam byla ta mega věc. S fotbalovým stadionem sousedil ženský klášter, tak jsme se tam před zápasem ještě zastavily. Musely jsme si jako správné pravoslavné ženy zakrýt vlasy šátkem a nejlíp ještě obléct sukni, ale tak daleko jsem já nezašla a holky sukni měly. Zašly jsme na místní hřbitov, krásný se starýma hrobkama a takovýma staveníčkama, kde ležela vystavená mrtvá těla, aby se s nimi mohli příbuzní rozloučit. Byl to taky významný hřbitov, kde jsou pochované slavné osobnosti. Pak jsme zašly do chrámu, byla tam zrovna bohoslužba a to byl teda zážitek. Chrám byl překrásný, nejhezčí, co jsem v Petrohradě zatím viděla, bezva světlo a fresky a vzory na stěnách. Taky všude ty zlato barevné ikony, ale tady to nějak zapadalo. Vešla jsem a slyším zpěv a pak vidím, že to je naživo odněkud shora zleva, že tam stojí zády pán a diriguje. Ob dva balkónky vedle stála jeptiška s růžencem v ruce a přísně se dívala dolů na velké kulaté prostranství, kde stály zády ke mně, všechny jedním směrem otočené ženy v šátcích a sukních a dívaly se k výklenku, kde zády k nim stál pop se zdviženýma rukama nehybně. Voněly tam ty úzké dlouhé svíčky, co všude hořely. Zapalují se za mrtvé, nebo za přátele nebo za přání. Šla jsem se projít po obvodu až se mi otevřel pohled na paní, jak něco naléhavě říká fousatému popovi, no úplně u toho naříkala a brala ho přitom za ruce. Tak jsem honem zase vycouvala abych je nerušila a brala jsem se k východu.Tam jsem se velmi pobavila, neb jsem uzřela pravé ruské pravoslaví: Stály tam dva obrovské zlaté samovary s nápisem Svěcená voda:)
Sňala jsem šátek, přešla do vedlejšího dvoru, sedla na lavičku, otevřela pivo a jala se fandit. prozaické, ale nedá se nic dělat. No Máša se ukázala být největší fanynkou ze všech, její Psichfak! a Davaj! a Molodci! a Nužen gol! se neslo až na druhou stranu hřiště a medici neměli šanci. Vyhráli jsme na penalty a mohli jsme jit do tepla, páč se během zápasu hrozně ochladilo. Pak přišel zajímavý moment. Nad hřištěm proletěl šik ptáků. Všichni si toho všimli a dlouze se za nimi dívali a pak řekli Nu vsjo. Tipěr budět zima. (tak a je konec. Teď přijde zima.) Tak jsem si říkala, že je čas koupit čepici. Po cestě k metru jsem se ještě skamarádila s jedním potulným psem a pak už jsme zajely hluboko hluboko pod Něvu.

Fotky: http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/KlasterAFotbal?authkey=7eftKAz4Ilo#

Repino

Vstávání je tu těžší, než doma, na tom jsme se shodli s ostatníma zahraničníma studentama. Je to vždycky lítý boj. Taky nás tu často bolí hlava a jsme hned unavení. Je to divné, vytváříme různé teorie. Tak například že je to proto, že vydáváme spoustu energie na soustředění se na ruštinu. Nebo velká vlhkost, málo kyslíku. Nebo prostě jiné podnebí. No ale dneska to stálo za to, vypravili jsme se s Káťou do Repina. Káťa je taky Němka a seznámili jsme se na hodinách ruštiny. Repino je malá osada asi 60 km severně od Petrohradu na pobřeží finského zálivu u hranic s finskem - v oblasti Karélie. Osada je pojmenovaná podle malíře Ilji Repina, jehož dům zde stále stojí a tam jsme se vydaly i my. Dnes byl překrásný podzimní den, nejhezčí za poslední měsíc říkala Káťa, která je tu měsíc.
Dům Repin pojmenoval Penaty, podle římského domácího božstva. A měl proč, ten dům byl boží. Prošly jsme pomalovanou dřevěnou brankou a velkou zahradou. Na zápraží seděly nějaké ruské slečny v lakovaných kozačkách, jako všude. Musely jsme si na boty nazout návleky, ale tyhle aspoň nebyly igelitové jako jinde, ale takové vlněné se šněrováním kolem kotníku, tak to bylo skoro jak balerínky, jsem si říkala, až na to, že měly velikost asi 45. Chachá vytasily jsme svoje ruské studentské průkazky a hned to vstupné stálo 30 rublů a ne 100. Tak nám to prošlo a mohly jsme se začít procházet po domě. Bylo vidět, že penaty byly postavené přesně podle potřeb Repina tak, aby se tu člověk cítil dobře.
Jakože si to nějak představil a pak si to tak i postavil, všechno bylo funkční. Všude bylo plno světla a když za oknem byly ty barevné stromy, tak to tam vypadalo ještě útulněji. Na zemi zase zajímavé parkety a nábytek taky dřevěný a všude plno soch a obrazů. Měli v domě vlastní pravidla - návštěvní den byl jenom středa, jindy Repin pracoval. Když hosté vešli, uviděli cedulku, že si mají kabáty sundat sami a nečekat na služebníky, že tu žádní nejsou. Až s tím byli hotoví, měli zazvonit na gong, který visel v předsíni a pak jít podle cedulí dál do domu. Vlastní pravidla taky platila v jídelně, kde byl obrovská kulatý stůl s otočným středem. To proto, aby si hosté mohli sami podávat všechno jídlo a neobtěžovat tím ostatní. A kdo někomu pomohl, ten musel vystoupat za řečnický pult v rohu místnosti a přednést improvizovanou řeč. Prý tam pořád někdo byl, protože se pomáhání nemohli ubránit. Hosté pak po sobě museli nádobí sklidit do šuplíku pod stolem.
Krásná byla pracovna Repina. Byla to půlkruhovitá místnost s okny po celém obvodu a uprostřed byl jeho stůl a židle. Kolem stolu stály ještě další židle pro hosty, tady si s přáteli četli a Repin u toho maloval. Taky měli zimní zahradu a skoro v každé místnosti byl malovaný krb. V prvním patře byl jeho ateliér, taky strašně prostorný a světlý a na stěných visely obrazy jeho přátel a žáků nebo studie jeho slavných obrazů. Když Repin k stáru přestal dobře ovládat pravou ruku, začal malovat levou a vytvořil si paletu, ktera mu držela na opasku. V ateliéru je taky jeho poslední autoportrét, kde je namalovaný v zimní čepici a bundě, protože v posledních letech žil v penatech sám a neměl moc peněz na topení, tak tam byla zima.
No byla tam úplně krásná atmosféra. Jsou místa, kam člověk příjde a hned se cítí dobře a tenhle dům patří mezi ně. V posledním patře domu nám průvodkyně promítla krátký starý černobílý film, něco jako domácí video Repinových o tom, jak přijeli v zimě jejich přátelé na návštěvu a co všechno v penátech podnikali. Repin tam taky odhazoval sníh lopatou a přátelé po sobě házeli sněhovými koupemi.
Velmi vtipné byly místní průvodkyně. Bylo jich tam na ten jeden barák asi šest a různě si tam tak posedávaly u těch původních stolů a na lavicích a četly si knížky. a když začala exkurze, tak nás usadili, vzali si do ruky dlouhé ukazovátko a pustili kazeťák s přednáškou:) a když se v kazeťáku mluvilo o nějakém obrazu, tak na něj průvodkyně ukázaly tím ukazovátkem. i zvuk toho gongu byl nahraný v kazeťáku.
Prošly jsme se s Káťou ještě po zahradě a pak jsme se vypravily na pláž. Čím více jsme se blížili k moři, tím více obdivných citoslovcí se nám dralo z úst. Bylo tam parádně. Posvačili jsme a pak jsme se šly pobrodit, teda bylo to studené a bylo to poprvé, co jsem byla v moři ve svetru. Vyhřívaly jsme se na slunci, dokud nezašlo za odněkud se vynořivší hrozivé mraky a pak jsme se vydali na maršrutku zpět do Petrohradu, ve které jsme tradičně usínaly.

Pozor!!! Nové fotografie z Repina od Káti! http://picasaweb.google.com/Katharina.Steier/RepinoUndMeer#

Petrodvorec

Neděli jsme očekávali s velkým napětím, mělo být totiž hezky. Když jsem šla hrozně brzo ráno na sraz s českou studentkou Andreou a německou studentkou Nadjou do metra Vasilieostrovskaja, tak to tak ještě nevypadalo. Ale když jsme se kodrcaly v maršrutce směrem k Petrodvorci, tak už svitlo. O maršrutce - je to velmi oblíbený a bezva dopravní prostředek. Jde o minibus, který jezdí po své trase a ty si ho na té trase můžeš kdekoli stopnout a nastoupit a když chceš vystoupit, tak zase řekneš řidičovi. Platí se přímo jemu pevná cena a většinou tam s ním sedí vepředu aspoň dva nějací odrbaní mužici, jejichž funkce je záhadou. Možná dohlížejí, jestli cestující zaplatili správně. Nebo jsou to mafiáni, kteří si rovnou berou svůj podíl...No nevím:) Beztak jsou tam jenom na pokec. Někdy tam prostě jen hodíš peníze na hromádku a když potřebuješ vrátit drobné, tak si je prostě vezmeš. Maršrutka nás vyplivla před branami Petrodvorce. A tak jsme tam vešly a dokud jsme nevyšly, nevyšly jsme z údivu. Konečně jsem tedy dorazila do Petrohradu.

Čuděsno. To je rusky jako fakt super. Petrodvorec byl založen taky Petrem Velikým jako oslava vítězství nad švédy. A protože rusové musí mít všechno nejlepší, tak je petrodvorec jediný královský palác, který je přímo spojený s mořem. Obklopuje ho obrovitý park plný fontán, které pracují jen na spád vody, která sem teče z 22km vzdálených Ropšinských pahorků. V parku je ještě několik malých paláců a za ním je moře. Dřív se tady pořádaly večírky a hosté sem připlouvali na lodi, zakotvili u mola a pak je převezla loďka mořským kanálem přímo k paláci. Tam jsme se tedy také vypravily. Nazuly jsme modré igelitové návleky, zaplatily jsme dvojnásobné vstupné pro cizince a šly jsme na to. Přidali jsme se k ruské průvodcovské skupině a naslouchaly jsme. Mě se tam velmi líbilo. Bohužel se tam nedalo fotit. Takže byly tam všude krásné parkety z nekolika druhů dřeva poskládané do různých obrazců, taky se mi líbily čínské pokoje a jídelna s původním nádobím. Zajímavá byla i pracovna Petra, která byla zdobena dřevořezbami, z nichž některé vyráběl sám car. Takový byl šikula, paní průvodkyně říkala, že uměl ještě asi 12 řemesel, včetně zubařiny a chirurgie, která byla jeho nejoblíbenější. Zbytek dne jsme strávily v parku, až jsme se úplně unavily. Nejlepší byly žertovné fontány, tzv. šutiky, které měly za úkol napálit kolemjdoucí. Například fontána ve tvaru hřibu, která vypadá nevinně až do té chvíle, než si pod ni sedneš. Pak z jeho klobouku začne téct voda a nepustí tě ven suchého. Nebo taky fontána, co vypadá jako strom. Takové pasti byly dokonce i kolem cest.
Nejvíc se to líbilo dětem, které z toho byly úplně nadšené a furt běhaly tam a zpátky aby to vyzkoušely a hrozně ječely:) Taky tam byly hrozně krotké veverky. No a málem bych zapomněla - málem jsem byla odvedena na policejní stanici za to, že jsem lezla na podstavec sochy, která tam nebyla, abych mohla shora vyfotit římské fontány. Jako říkala jsem si, že se to možná nesmí, ale když tam vylezla i jedna postarší paní, tak jsem si řekla že tam teda vylezu taky no a už se ke mně hnal a že půjdeme někam platit. Tak přišla stará známá hra na blbečka a nakonec byl hodný a ani nechtěl úplatek, tak jsem byla ráda. Dovlekly jsme se k maršrutce, která nás odvezla zpátky do Peterburgu. Myslím, že jsem i na chvíli usnula, takové měl car velké pozemky.

Více fotek na http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/PetrodvorecExtra?authkey=mu_HqHesStk#

Revolution

Tak tedy konečně jsem zakusila noční život v Petrohradě! Sice trochu minimalisticky, ale přece. Včera jsme se vypravily s Julií, mojí ruskou kamarádkou z kolejí, do klubu Revolution, který se nachází blízko Gostiného dvora. Julie studuje taky psychologii a má krásný smích. Šly jsme na ruskou kapelu Možževělnik ( to znamená jalovec), ve které hrají Juliini známí a mluvila o jejich koncertě už týden. Vešly jsme do nějakého vchodu z ulice, který vypadal jako lepší hladové okno, takže by člověk vůbec nečekal, že vevnitř bude něco tak rozlehlého a relativně pěkného, spíš luxusního. Než nás pustili k pokladně tak nám pán v obleku nezkontroloval pouze tvář a hadry, jak je tu zvykem (facekontrol - ochranka klubu má právo nepustit tě dovnitř, pokud jim nejsi sympatická, nebo nemáš dobré hadry:)), ale i tašky a musely jsme projít pod takovou tou věcí ktará zapípá, když máš u sebe nějaký kov. Vyhodili mi pití, ale žvýkačky jsem propašovala. A pak přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Jmenovalo se Něvské, bylo světlé a bylo vklidu. Takové osvěžující a řekla bych že míň alkoholické než u nás. Pak přišlo další překvapení večera, když se na podiu objevil Tomy. Zdá se, že vede ještě druhý tajný život v Rusku a nechává si říkat Boris, tak bacha na něj. Každopádně byl zábavný a dokonce se částečně svlékl. Kapela byla na ruské poměry moc dobrá, na české taková normální. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že jim to šlape a pak byly chvíle, kdy jsem si říkala, co to tam kluci vyvádíte. Částečně to taky bylo klišé ale na druhou stranu se na to dalo tancovat. Nejlepší písničky byly, když zpíval Tomy, čímž bych mu touto cestou chtěla poděkovat. Strašně zajímavé bylo Ruské publikum. Byli do toho úplně ponoření, všichni zpívali, tancovali a byli hrozně přirození a otevření ve svém projevu. Bylo to takové vřelé a hodně emotivní. Velký rozdíl oproti čechám a řekla bych že pro kapelu velký zážitek. Pro mě též. Každopádně ve výsledku prima večer. Julie sla po koncete na nejakou oslavu narozenin a já jsem jela na koleje, to znamena, že jsem šla pak od metra na koleje potmě sama navzdory všem pjotrovym vystraham. Ale bylo to vklidu, všude byli lidi a cítila jsem se bezpečně.
Dnes jsem byla v Petrodvorci. Ale o tom více zítra, teď už půjdu spát.

Vítejte na wolves in the streets!
Tak už týden žiju v Petrohradu. Je to tu zvláštní, tak jsem si říkala, že se s vámi podělím o tohle město a život v něm. Tedy zakládám blog. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale nechám se překvapit. Zní to totiž až skoro seriózně. Psala jsem maily, ale chci být spravedlivá. A souvislá. Možná to dostane jiný smysl, nebo spíš jinou funkci. Možná to taky bude nuda. No, uvidíme. Pište mi sem též.
Tak od začátku. Let byl krásný, nebe s malýma mráčkama načechranýma a naše země tak slunečná a útulná, že při myšlence, že ji půl roku neuvidím jsem se až dojala, tak jsem si musela ještě naposled objednat pivo. Dostala jsem gambáča v plechovce no a zas taková sláva to nebyla, ale tak kdoví, co bude tady. Tedy mráčky daleko za námi a najednou všechno, co jsem z okna viděla bylo jen křídlo našeho letadla a to už jsme přistávali v Sankt Petěrburgu. Čekali tam na mě s cedulí v příletové hale Pjotr a Palina. Polák, studující pět let zde a Ruska, taktéž v páťáku a oba na psychologii. Vzali mi kufry, já baťoh a šli jsme ven. Pršelo. Dali mi cígo a oznámili, že jsou tu autem, tak mi to přišlo jako vřelé přijetí. No hned nás brali policajti, jen tak, ale vše bylo v pořádku. Později mi Albína řekla, že tady v Rusku lidé musí žít stále v pocitu jakési nepatřičnosti. Pak jsme jeli kolem spousty památek, co jsem viděla na fotkách a tak to bylo jako jo, tohle znám, takové zařazení. Ale ne tak úplně, ta cesta byla nacpaná časem, probíjeli jsme se kupředu v Ladě(!), spoustu troubení a nadávek Paliny, ale takových jako něžných, jako ďáďko, kudá ty (kam se ženeš strejdo - no ale ono to tak nezní, v ruštině je v tom víc impotence), stejně tak na ženské to bylo ťóťa (tetka). Pak jsme stáli na semaforu a chlapec na tramvajovém ostrůvku přehodil tašku přes zábradlí a pak ho s takovým bojovým velmi hlasitým heknutím přeskočil a začal kličkovat mezi auty na druhou stranu cesty, což vypadalo velmi legračně. Smáli se i Pjotr s Palinou, takže to asi ani tady nebylo uplně běžné. Dívala jsem se na své rodné město a snažila jsem se rozpoznávat možná známám místa, ale jediné, co mi přišlo povědomé byla malá zábradlíčka kolem trávníků. To asi děti vnímají nejvíc, věci u země. Přijeli jsme na koleje, dali jsme věci k pánovi u turniketu a běželi jsme do města do banky, odtud jsme běželi koupit simku a pak jsme běželi zase zpátky. Koupili jsme si grilovane kuře a Pjotr s Palinou uvařili rýži, tak jsme měli velice fajnovou večeři. Bydlím na pokoji s Ruskou Vikou, je moc fajn a kouka na prisonbreak, tak se mě vždycky ptá, jak to dopadne a já nikdy neřeknu a ona se na to pak kouká a vůbec nedýchá, vím to, protože má počítač proti mě.
Následující dny jsem strávila vyřizováním různých dokumentů, což byla otrava a na procházku po městě jsem se dostala až v pátek. Tak jsem fotila. Pak se v neděli ukázalo slunce, tak jsem se byla podívat k moři. Také jsem začala chodit do školy a udály se další věci. Ale to si nechám na příště. Tohle je už moc dlouhý příspěvek. Nakonec zbývá objasnit, proč wolves in the streets. V 18. století, když byl Sankt Petěrburg založen (není to tak dávno), nutil Petr Veliký své poddané, aby se sem stěhovali, zvláště na vasilievský ostrov, kde teď bydlím. Přál si, aby se ostrov stal centrem tohoto nového hlavního města Ruska. Přírodní podmínky tu byly ale strašné - zima, vítr, záplavy a když byla Něva ucpaná ledovými krami, tak se na ostrov nedalo dostat. Přesto byl osídlen, ale ještě několik desetiletí byli pro jeho obyvatele hrozbou vlci, kteří se tu proháněli v ulicích. Pořád mi ti vlci v ulicích připadají aktuální, ať už proto, že v noci tu stále není bezpečné vycházet ven, nebo třeba proto, jak rychle a bezohledně tu jezdí auta. A tak vůbec. Prostě mi to sedí. No, Vasilievský ostrov se stejně centrem Petrohradu nestal.
Další fotky na
http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/PrvniDnyVPeterburgu?authkey=5r-MG22k_2U#

http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/UMore?authkey=XqZ1NYIDO_0#