Včera jsme si s Julií uvařili parádní oběd a pak jsme se vydali na fotbal na druhý konec města. Hrála naše fakulta proti medikům a Julie s Mášou jsou skalní fanynky, takže tam nemohly chybět. A protože o tom Julie mluvila už týden, tak jsem jela též (vidím, že stačí, aby Julie o něčem mluvila týden a hned mě to zláká). Jely jsme metrem na stanici Moskovskije vorota (moskevská brána) a hned jak jsme vystoupili, tak tam byla ta mega věc. S fotbalovým stadionem sousedil ženský klášter, tak jsme se tam před zápasem ještě zastavily.
Musely jsme si jako správné pravoslavné ženy zakrýt vlasy šátkem a nejlíp ještě obléct sukni, ale tak daleko jsem já nezašla a holky sukni měly. Zašly jsme na místní hřbitov, krásný se starýma hrobkama a takovýma staveníčkama, kde ležela vystavená mrtvá těla, aby se s nimi mohli příbuzní rozloučit. Byl to taky významný hřbitov, kde jsou pochované slavné osobnosti. Pak jsme zašly do chrámu, byla tam zrovna bohoslužba a to byl teda zážitek. Chrám byl překrásný, nejhezčí, co jsem v Petrohradě zatím viděla, bezva světlo a fresky a vzory na stěnách. Taky všude ty zlato barevné ikony, ale tady to nějak zapadalo. Vešla jsem a slyším zpěv a pak vidím, že to je naživo odněkud shora zleva, že tam stojí zády pán a diriguje. Ob dva balkónky vedle stála jeptiška s růžencem v ruce a přísně se dívala dolů na velké kulaté prostranství, kde stály zády ke mně, všechny jedním směrem otočené ženy v šátcích a sukních a dívaly se k výklenku, kde zády k nim stál pop se zdviženýma rukama nehybně. Voněly tam ty úzké dlouhé svíčky, co všude hořely. Zapalují se za mrtvé, nebo za přátele nebo za přání. Šla jsem se projít po obvodu až se mi otevřel pohled na paní, jak něco naléhavě říká fousatému popovi, no úplně u toho naříkala a brala ho přitom za ruce. Tak jsem honem zase vycouvala abych je nerušila a brala jsem se k východu.Tam jsem se velmi pobavila, neb jsem uzřela pravé ruské pravoslaví: Stály tam dva obrovské zlaté samovary s nápisem Svěcená voda:)Sňala jsem šátek, přešla do vedlejšího dvoru, sedla na lavičku, otevřela pivo a jala se fandit. prozaické, ale nedá se nic dělat. No Máša se ukázala být největší fanynkou ze všech, její Psichfak! a Davaj! a Molodci! a Nužen gol! se neslo až na druhou stranu hřiště a medici neměli šanci.
Vyhráli jsme na penalty a mohli jsme jit do tepla, páč se během zápasu hrozně ochladilo. Pak přišel zajímavý moment. Nad hřištěm proletěl šik ptáků. Všichni si toho všimli a dlouze se za nimi dívali a pak řekli Nu vsjo. Tipěr budět zima. (tak a je konec. Teď přijde zima.) Tak jsem si říkala, že je čas koupit čepici. Po cestě k metru jsem se ještě skamarádila s jedním potulným psem a pak už jsme zajely hluboko hluboko pod Něvu.Fotky: http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/KlasterAFotbal?authkey=7eftKAz4Ilo#
Žádné komentáře:
Okomentovat