Vítejte na wolves in the streets!
Tak už týden žiju v Petrohradu. Je to tu zvláštní, tak jsem si říkala, že se s vámi podělím o tohle město a život v něm. Tedy zakládám blog. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale nechám se překvapit. Zní to totiž až skoro seriózně. Psala jsem maily, ale chci být spravedlivá. A souvislá. Možná to dostane jiný smysl, nebo spíš jinou funkci. Možná to taky bude nuda. No, uvidíme. Pište mi sem též.
Tak od začátku. Let byl krásný, nebe s malýma mráčkama načechranýma a naše země tak slunečná a útulná, že při myšlence, že ji půl roku neuvidím jsem se až dojala, tak jsem si musela ještě naposled objednat pivo. Dostala jsem gambáča v plechovce no a zas taková sláva to nebyla, ale tak kdoví, co bude tady. Tedy mráčky daleko za námi a najednou všechno, co jsem z okna viděla bylo jen křídlo našeho letadla a to už jsme přistávali v Sankt Petěrburgu. Čekali tam na mě s cedulí v příletové hale Pjotr a Palina. Polák, studující pět let zde a Ruska, taktéž v páťáku a oba na psychologii. Vzali mi kufry, já baťoh a šli jsme ven. Pršelo. Dali mi cígo a oznámili, že jsou tu autem, tak mi to přišlo jako vřelé přijetí. No hned nás brali policajti, jen tak, ale vše bylo v pořádku. Později mi Albína řekla, že tady v Rusku lidé musí žít stále v pocitu jakési nepatřičnosti. Pak jsme jeli kolem spousty památek, co jsem viděla na fotkách a tak to bylo jako jo, tohle znám, takové zařazení. Ale ne tak úplně, ta cesta byla nacpaná časem, probíjeli jsme se kupředu v Ladě(!), spoustu troubení a nadávek Paliny, ale takových jako něžných, jako ďáďko, kudá ty (kam se ženeš strejdo - no ale ono to tak nezní, v ruštině je v tom víc impotence), stejně tak na ženské to bylo ťóťa (tetka). Pak jsme stáli na semaforu a chlapec na tramvajovém ostrůvku přehodil tašku přes zábradlí a pak ho s takovým bojovým velmi hlasitým heknutím přeskočil a začal kličkovat mezi auty na druhou stranu cesty, což vypadalo velmi legračně. Smáli se i Pjotr s Palinou, takže to asi ani tady nebylo uplně běžné. Dívala jsem se na své rodné město a snažila jsem se rozpoznávat možná známám místa, ale jediné, co mi přišlo povědomé byla malá zábradlíčka kolem trávníků. To asi děti vnímají nejvíc, věci u země. Přijeli jsme na koleje, dali jsme věci k pánovi u turniketu a běželi jsme do města do banky, odtud jsme běželi koupit simku a pak jsme běželi zase zpátky. Koupili jsme si grilovane kuře a Pjotr s Palinou uvařili rýži, tak jsme měli velice fajnovou večeři. Bydlím na pokoji s Ruskou Vikou, je moc fajn a kouka na prisonbreak, tak se mě vždycky ptá, jak to dopadne a já nikdy neřeknu a ona se na to pak kouká a vůbec nedýchá, vím to, protože má počítač proti mě.
Následující dny jsem strávila vyřizováním různých dokumentů, což byla otrava a na procházku po městě jsem se dostala až v pátek. Tak jsem fotila. Pak se v neděli ukázalo slunce, tak jsem se byla podívat k moři. Také jsem začala chodit do školy a udály se další věci. Ale to si nechám na příště. Tohle je už moc dlouhý příspěvek. Nakonec zbývá objasnit, proč wolves in the streets. V 18. století, když byl Sankt Petěrburg založen (není to tak dávno), nutil Petr Veliký své poddané, aby se sem stěhovali, zvláště na vasilievský ostrov, kde teď bydlím. Přál si, aby se ostrov stal centrem tohoto nového hlavního města Ruska. Přírodní podmínky tu byly ale strašné - zima, vítr, záplavy a když byla Něva ucpaná ledovými krami, tak se na ostrov nedalo dostat. Přesto byl osídlen, ale ještě několik desetiletí byli pro jeho obyvatele hrozbou vlci, kteří se tu proháněli v ulicích. Pořád mi ti vlci v ulicích připadají aktuální, ať už proto, že v noci tu stále není bezpečné vycházet ven, nebo třeba proto, jak rychle a bezohledně tu jezdí auta. A tak vůbec. Prostě mi to sedí. No, Vasilievský ostrov se stejně centrem Petrohradu nestal.
Další fotky na
http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/PrvniDnyVPeterburgu?authkey=5r-MG22k_2U#

http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/UMore?authkey=XqZ1NYIDO_0#