Dnes večer po cestě ze školy

Alternativa

Byla třeba vypadnout z kolejí a jít se někam zase bavit. Ono je to tady totiž jinak. Vůbec tu není tradice chození do hospod, popíjení piva a koncertů, koleje se totiž od jedné v noci do 6 ráno zavírají a ty se sem nedostaneš, je to celkem na nic, bo v 1 je brzo a v 6 pozdě, venku je zima, navíc v hospodách je tady hrozně draho, pivo minimálně za 80 rublů (asi 60 korun), takže všichni si zvykli nikam nechodit. Ale mě už to stačilo a vytáhla jsem Julii na "večer experimentální hudby Moskvy a Gatčina" do klubu Gez 21, který jsem našla na internetu a který vypadal, jakože by to tam mohlo být fajn - centrum experimentálního zvuku při art centru Puškinskaja, konečně nějaká alternativa. Oslavili jsme naše rozhodnutí vínem a vyrazili do centra. Art centrum Puškinskaja se nacházelo ve dvoře jednoho domu a bylo třeba projít mnoha dveřmi a tajnými dvorky a sklepy, a schodišti a terasami, než jsme našli Gez 21. Žádný face kontrol, normální odrbaný pavlačák, polepené stěny, sochy, básničky a lidi - jiní, ne tak spořádaní jak se to v Rusku má, ale svobodní. (Nevím, takový dojem, možná ne.) Julie přemluvila chlapce u vchodu, aby nás pustil za polovic a on tak jooo, ale pššššt...a my jsme se posadily a koukaly, co se to před náma děje. Kapela vytvářela vyloženě experimentální zvuky, julie řekla "Kakofonie jako vždycky". Ale bylo to dobre. Bylo to založené hlavně na tom, že vazbili - že dávali kytaru k repráku a ono to pištělo a hučelo a do toho nějaké efekty a do toho improvizace na bicí, která byla moc dobrá a vzadu byla zajímavá projekce. Takže spokojenost. Další kapela to měla podobné, akorát měli ještě zpěváka, který křičel do mikrofonu a válel se po zemi a projekce už byla dost nechutná (nějaké znásilňování a vraždění), a ta hudba už nebyla tak dobrá, takže to se nám nelíbilo. A to bylo vše, pak jsme asi deset minut nic neslyšely a pak se s námi dal do řeči jeden ten muzikant a říkal, že s něma máme jít do hotelu, že nám ukážou ráj:) Byl sice z té lepší kapely, ale nešly jsme. Jely jsme zpátky na Vasilievský ostrov, potkaly jsme se s Aňou a vydaly jsme se po nekomerční hudbě do komerčního McDonaldu na hranolky, bo jsme měly hlad a pak na návštěvu k Romovi, který měl rom a tam jsme strávili zbytek noci ještě s Míšou a kocourem Pěťou. Pěťa byl rozkošný. Pili jsme, mluvili, poslouchali hudbu, koukali na stěny, z okna a kouřili samokrutky, porazila jsem v balení cigaret Juliin strojek, protože mé byly více oduševnělé. Pak jsme usnuli všichni na jednom gauči a celou noc hrála potichu hudba a Pěťa dělal bordel, škrábal se mezi oknama nahoru, zhazoval knížky, mňoukal a nečekaně se na nás vrhal. K ránu začala metelice a trvala až do odpoledne, my jsme se v ní vypravily zpátky na koleje se zavřenýma očima brodíce se sněhem za občasného koulování.
Fotky na http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/GezAGuests?authkey=BymDysCA6jg#

Fotky

Zde je několik dosud nezveřejněných alb.
První je z okolí dvanácti kolegií, což je hlavní budova petrohradské státní univerzity no a taky trochu z kolejí: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/KolejeAUniverzita?authkey=RTXQI03FFL4#
Další je z návštěvy smolného, jak už jsem o ní psala dřív: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/SmolnyjAVecerniPetrohrad?authkey=6Wdaphkli2U#
Pak tady taky mám fotky z mamčiny návštěvy: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/MamkaVPetrohrade?authkey=EbnGpuAwA7M#
A nakonec pád stromu za mým oknem živě: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/KaceniStromu?authkey=24XbWPaOO94#

První sníh!!!

Stolice

Tak konečně nastal ten dlouho očekvaný večer a já jsem stála na prvním nástupišti Moskevského nádraží a čekala až přijdou Káťa a Ljena. Z moskevského nádraží jedou vlaky do Moskvy a tam jsme se vypravily i my nočním rychlíkem s lůžkovou úpravou. Němky přišly a já jim nadšeně oznamuju, že jsem nám na cestu koupila víno! A ony se na mě dívají jak na blbečka a usmívají se a že jako pít nebudou a já ne? a oni ne a furt se tak usmívají jak na blbečka, jakoby to bylo snad JASNÉ PROBOHA, že se ve vlaku nepije. No tak jsme nastoupily a Němky v šoku. Já jsem byla vklidu, bo už to znám. Ruské lůžkové vlaky, aneb plackarty, vypadají následovně. Každý vagon ma svého průvodčího. Ten zkontroluje lístek a pas a pustí tě dovnitř, každý cestující má svoje místo. Nejsou tam žádná kupéčka, která by se dala zavřít, jsou tam jakoby bez dveří a na každé straně dvě postele, jedna nahoře a jedna dole, jak patrovky, a na místě, kde v českých vagonech bývá chodba tak tam je taky jedna patrovka. Velmi specifické je to, že jakmile si člověk vleze nahoru, tak nemá nad sebou ani tolik místa, aby se mohl posadit, je to spíš polička než postel. Vše je průchozí. Postele jsou krátké. Každý si zvrchu vezme matraci, deku na přikrytí a polštář a dostane vyprané čisté povlečení, které je zapečetěné v takových igelitových sáčcích. Tak si to pěkně každý povleče a může spát. Další pravidlo je, že je přetopeno a že se nevětrá. U průvodčího se může objednat káva a čaj a průvodčí také budí cestující, když se blíží jejich stanice ( nás například budili takhle: vstávat, za deset minut zavíráme záchod!) Nastoupily jsme a ve vagonu tma, ještě nerožli. Děvčata zděšením radši vůbec nemluvila a odevzdaně si sedla na dolní postel. Víno stále nechtěla. Rozjeli jsme se přesně v deset a já si říkám seru na to a zašla jsem za panem průvodčím fousatým, jestli by mi otevřel víno. Otevřel a byl moc milý. Já měla naštěstí dolní postel, takže jsem si mohla sednout a dívat se jak opouštíme petrohrad a jak pak už za oknem není vůbec nic jen rovina daleko kam dohlédneš a pak jsem spala jako ovečka až do Moskvy. Němky si ráno stěžovaly, že se vůbec nevyspaly, že je furt něco budilo, chrápání, rozhovory, atd. Jo, měly si dát víno:) Tím končí pohádka o tom, jak děvčata střízlivostí ke kruhům pod očima přišla a poučení je: víno je dobré.
Do Moskvy jsme dorazily asi v šest ráno. Odnesly jsme si věci k holkám na hostel a vypravily se na průzkum města. Bylo slunečno a zima, ve výsledku hrozně krásně. Moskva se probouzela a nám se to moc líbilo. Šly jsme pěšky k Rudému náměstí - to je to velké, řekl Jan a vycházelo slunce, no slaďák. O Moskve všichni Petěrburžci říkají, jak je to hrozné město, ale to bude asi ten samý problém jako Praha a Brno, protože mě se Moskva hrozně líbila, hlavně asi tím, že je to město postavené na kopcích a je tam hodně zeleně. Navíc lidi mi tam přišli taky příjemnější. Došly jsme na Rudé náměstí, které se ve skutečnosti nejmenuje Rudé, ale Krásné. Protože v originále je to krasnaja ploščaď, krasnaja je červená, ale dřív to znamenalo krásná, protože to byla ještě stará ruština která měla blíž ke staroslověnštině. Tedy krásné náměstí. Vyfotili jsme se u toho kostela, co vypadá jak perníková chaloupka, podívaly jsme se na GUM, což je obrovské nákupní centrum pro snoby, kde jsou jenom hrozně drahé obchody a vydali jsme se na lenina.
Chi, to byla sranda. Lenin leží uprostřed mauzolea, které leží uprostřed rudého náměstí, které leží uprostřed Moskvy, která je hlavním městem Ruska. Lenin je důležitá osoba. Na Lenina je třeba vystát dlouhatánskou frontu, vstup je bezplatný, ale musíš si za 40 rublů nechat všechny věci v šatně. Vstup k leninovi je na kraji rudého náměstí, tam musíš projít pod takovýma těma detektorovacíma dveřma, a pak jít přes půlku rudého náměstí doprostřed k mauzoleu. Procházíš kolem hrobů všech významných komunistů. Všude stojí čestná stráž. Venku bylo ostré slunce a když jsme vešly do mauzolea, kde byla skoro tma, tak jsme několik sekund vůbec neviděly. Ale musely jsme pořád jít. Káťa říká: Já vůbec nic nevidím. a voják co byl nejblíž si hned položil prst na pusu a říká pššššš tady se nemluví! Tak jsem měla mžitky před očima a málem jsem spadla ze schodů a pak najednou za rohem fuj, lenin nasvícený červeným světlem. Tak tam ležel uprostřed místnosti a lidé kolem něj korzovali po přesně vytyčené kolonádě a nesměli jsme se zastavit a když to někdo zkoušel, tak ho vojáci hned popoháněli. Nevypadal vůbec jako mrtvola, ale spíš jako vosková figurína, což bude taky asi větší pravda. Tak jsme to za několik sekund měli za sebou ten velký historický okamžik a mohli jsme se jít podívat na hroby dalších komunistů. Takže asi nejvtipnější na te celé srandě bylo Brežněvovo obočí, na které jsem se schválně zaměřila. Pak jsme se zas přes půl náměstí vrátili pro naše věci a mohli jsme se poroučet.
Taky jsme se byli podívat na Lomonosovu univerzitu, která sídlí v jedné ze Sedmi sester, což jsou takové vysoké budovy, všechny stejné a je jich sedm. Postavil je myslím Stalin. No a navrchu pěticípá hvězda, o něco níž srp a kladivo. Jsou rozmístěny po celém městě. A kousek před univerzitou byl krásný výhled na město, tak jsme se kochaly a mrzly a čekaly na Zdeňka, Čecha studujícího v Moskvě, u kterého jsem měla přespat. Zdeněk nás vzal do českého domu, což se ukázal být jeden v vrcholů výletu do Moskvy. Český dům je instituce při velvyslanectví čr v moskvě a pustí tě tam jenom po předložení českého pasu nebo občanky a můžeš si tam s sebou vzít hosta, takže jsme se tam dostali všichni čtyři. No já jsem v té chvíli byla absolutně šťastná, neb v českém domě se nacházela česká hospoda, kde vařili svíčkovou a čepovali Plzeň, všude samí češi okolo, meníčko v češtině velké dřevěné stoly. Po takové době. Svíčková byla vynikající a pivo taky, já už jsem si ten den nic víc nepřála:)

Počasí nám přálo celé tři dny, a my jsme je strávili normálně turisticky, byli jsme v kremlu, procházeli jsme se po Moskvě, zašli do kina na Bonda. Celkově to bylo super, myslím, že lepší bude, když promluví obraz: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Moskva02?authkey=aQyTV8Cq9u8#

Měsíc

Tak jsem zpět! Trochu se ta malá pauza protáhla, to bylo proto, že jim tři týdny trvalo, než mi udělali zásuvku na net a pak jsem hned odjela na výlet do Moskvy. Tak je měsíc pryč. Mezitím přijela mamka. Byla jsem pro ni na letiště a ona říkala, že tam měla praxi, jako meteorolog, a že se to vůbec nezměnilo. To bylo víc než před dvaceti lety. Jeli jsme maršrutkou a posouvali jsme se krokem po obrovských přehnaně pokroucených křižovatkách kolem letiště mezi stovkami aut. Seděli jsme vedle řidiče jako mafiáni výběrčí a řidič pomrkával na mamku. Na kolejích jsem měla přichystanou slavnostní hostinu skládající se z "ryby vysoké kvality", seljotky pod šuboj - to je takový ruský salát, doslovný překlad slaneček v kožichu, vinigrjedu-taky ruský salát, ostré markovky - to je salát neznámého původu, asi nějaký východní prostě mrkev a nějaká ostrá věc strašně ale strašně dobrá. a tak. Mamka byla nadšená. Já taky. Byl to parádní víkend. Ještě první večer jsme se setkali s mamčiným spolužákem ze základky z Baku, tak jsem viděla na vlastní oči, jak to vypadá, když se někdo potká po asi 25 letech a o čem si povídají, takto bylo dost zajímavé.

Pochodily jsme po městě, byli jsme taky s Albínou a Valerou, spolužákama mých rodičů z výšky a to byl hrozně fajn a pro mě významný den. Šli jsme se podívat na jejich fakultu, a příjdem tam a tam ochranka. Tak Albína říká: Dobrý den, představte si, přijela tady paní až z česka a chtěla by se podívat na místo, kde před dvaceti lety studovala, mohl byste nás pustit? a chlap se usmívá poslouchá přikyvuje a pak řekne: Nět. Tak jsme šli zase pryč. Bylo ten den hnusně a vítr a déšť. Jeli jsme se podívat na koleje, kde jsme bydleli, jsme, tedy i já, od narození asi do roku a půl - Na prospekt bolševiků. Tak se to stále jmenuje prospekt bolševiků a budova jsou stále koleje. (Jinak oni se rusové za komunismus a události s ním spojené vůbec nestydí, všude jsou památníky lenina, stalina, rudé hvězdy a srpy a kladiva.) Obrovský škaredý věžák a Valera říkal historku, že dělali pokusy, že se dřív vyráběla taková sklenička, kterou když vyhodíš z jakéhokoli patra, tak se nerozbije - když je v ní voda. Tak že to házeli tady úplně zvrchu a že se nerozbila. Tak jsme se fotili a vítr nám převracel deštníky. Pak jsme se šli podívat do parku vedle kolejí, kde jsem trávila hodně času, ale povědomé mi to nebylo.Doma u Albíny a Valery

Nakonec, to už byla tma, jsme se byly podívat, kde jsem se narodila - aneb rod-dom (porodnice) N.2 na furtštadtské. Parádní barák v centru Petrohradu, nejsem žádné béčko. Jsem strašně ráda, že jsem to všechno viděla.Tady jsem se narodila

Hrozně rychle to uteklo a mamka zase uletěla. Dál jsem objevovala město, jednou jsem šla večer po Něvském prospektu a paní mě zlákala na projížďku po kanálech, tak jsem si řekla proč ne. Byla už tma, kosa, sedla jsem do lodi a vidím, že všichni jsou obalení v dekách i s hlavou, tak si říkám, že jsou dobří, že na to mysleli a vzali si deku no a pak jsem přišla na to, že deky jsou k dispozici v kajutě, tak jsem si taky hned vzala a zapadla jsem mezi společenství kukel. Byla to sranda, průvodkyně se rozplývala nad architekturou a historií Petrohradu jak Donutil, když říká historky z mládí. Občas i recitovala nějaké národní básničky a párkrát i vykřikla něco jako Ooo jak je krásné naše město! Tak jsem se bavila a mrzla, trvalo to hodinu a bylo to krásné.

Taky jsem se jednou vypravila po stopách zločinu a trestu, kolem Gribojedova kanálu až k Senné Ploščadi a tam kousek byl dům, kde bydlel Dostojevský a taky dům, kde bydlel Raskolnikov, který se jednou vypravil se sekyrou zabít lichvářku. Senná ploščaď pořád dýchá tou atmosférou života na hraně, pořád se tam potuluje petrohradská spodina, nevíš, na kterou stranu máš uhnout opilci, co se potácí proti tobě, všude žebráci otrhanci a zlodějíčci, stánky a ruská techno dechovka. Šla jsem po nábřežích kolem Mikulášského kostela až k Izakievskému chrámu, tomu velkému zlatému a koupila jsem si lístek na věž. Velmi povznášející pocit za 30 rublů, krásné. Konečně se zvedneš z té petrohradské placky a můžeš se dívat shora, už se stmívalo. Nakonec jsem šla do překrásného Domu Knigy na něvském a koupila jsem si dostojevského v originále, tak to mám ještě před sebou oříšek:)Kanál GribojedaDům, kde žil Raskolnikov

Jo a byla jsem znovu v Mariinském! Volala jsem Vitalijovi a zřídil dva lístky pod střechou, tak jsme s Ljenou šly, ona ještě předtím nikdy nebyla v divadle, tak to měla premiéru, shlédly jsme balet Bachčisarajský fontán podle povídky Puškina, miláčka Petrohradu. Pěkné, nejlepší byly prvky takových těch folklorních fyzicky náročných mužských tureckých tanců, to hned tleskal celý sál, to bylo hned vidět, jak je publikum lidově založené.
Taky jsme se s Káťou vypravily na Smolnyj, tam je jednak překrásný klášter a jednak hned vedle hlavní sídlo guvernátorky Petrohradu, ženy, která zde má téměř neomezenou moc a jedním z jejích kroků pro dobro města je například to, že povolila stavbu obrovského nevkusného mrakodrapu hned proti Smolnému, což je historické centrum Petrohradu. Navíc ta stavba není bezpečná, protože na to tam není vhodná půda, ale stejně to bude a Unesco kvůli tomu vyškrtne Petrohrad ze seznamu. Tedy kdo chce vidět zbytky starý krásy tohohle města, musí si pospíšit, než to ví dneska jenom bůh. Sídlo guvernátorky je bývalé sídlo komunistické strany a doteď tam na sebe přes cestu hledí marx a engels a před budovou je socha lenina. A na bráně je ten slavný citát: Proletáři všech zemí, spojte se. Si člověk připadá jako v nějakém filmu:) Zpátky jsme se vraceli přes centrum pěšky a pomalu se stmívalo a rožínaly se světla.