Wolves in the streets: Alternativa

Byla třeba vypadnout z kolejí a jít se někam zase bavit. Ono je to tady totiž jinak. Vůbec tu není tradice chození do hospod, popíjení piva a koncertů, koleje se totiž od jedné v noci do 6 ráno zavírají a ty se sem nedostaneš, je to celkem na nic, bo v 1 je brzo a v 6 pozdě, venku je zima, navíc v hospodách je tady hrozně draho, pivo minimálně za 80 rublů (asi 60 korun), takže všichni si zvykli nikam nechodit. Ale mě už to stačilo a vytáhla jsem Julii na "večer experimentální hudby Moskvy a Gatčina" do klubu Gez 21, který jsem našla na internetu a který vypadal, jakože by to tam mohlo být fajn - centrum experimentálního zvuku při art centru Puškinskaja, konečně nějaká alternativa. Oslavili jsme naše rozhodnutí vínem a vyrazili do centra. Art centrum Puškinskaja se nacházelo ve dvoře jednoho domu a bylo třeba projít mnoha dveřmi a tajnými dvorky a sklepy, a schodišti a terasami, než jsme našli Gez 21. Žádný face kontrol, normální odrbaný pavlačák, polepené stěny, sochy, básničky a lidi - jiní, ne tak spořádaní jak se to v Rusku má, ale svobodní. (Nevím, takový dojem, možná ne.) Julie přemluvila chlapce u vchodu, aby nás pustil za polovic a on tak jooo, ale pššššt...a my jsme se posadily a koukaly, co se to před náma děje.

Kapela vytvářela vyloženě experimentální zvuky, julie řekla "Kakofonie jako vždycky". Ale bylo to dobre. Bylo to založené hlavně na tom, že vazbili - že dávali kytaru k repráku a ono to pištělo a hučelo a do toho nějaké efekty a do toho improvizace na bicí, která byla moc dobrá a vzadu byla zajímavá projekce. Takže spokojenost. Další kapela to měla podobné, akorát měli ještě zpěváka, který křičel do mikrofonu a válel se po zemi a projekce už byla dost nechutná (nějaké znásilňování a vraždění), a ta hudba už nebyla tak dobrá, takže to se nám nelíbilo. A to bylo vše, pak jsme asi deset minut nic neslyšely a pak se s námi dal do řeči jeden ten muzikant a říkal, že s něma máme jít do hotelu, že nám ukážou ráj:) Byl sice z té lepší kapely, ale nešly jsme. Jely jsme zpátky na Vasilievský ostrov, potkaly jsme se s Aňou a vydaly jsme se po nekomerční hudbě do komerčního McDonaldu na hranolky, bo jsme měly hlad a pak na návštěvu k Romovi, který měl rom a tam jsme strávili zbytek noci ještě s Míšou a kocourem Pěťou. Pěťa byl rozkošný. Pili jsme, mluvili, poslouchali hudbu, koukali na stěny, z okna a kouřili samokrutky, porazila jsem v balení cigaret Juliin strojek, protože mé byly více oduševnělé. Pak jsme usnuli všichni na jednom gauči a celou noc hrála potichu hudba a Pěťa dělal bordel, škrábal se mezi oknama nahoru, zhazoval knížky, mňoukal a nečekaně se na nás vrhal. K ránu začala metelice a trvala až do odpoledne, my jsme se v ní vypravily zpátky na koleje se zavřenýma očima brodíce se sněhem za občasného koulování.