Konec

Já jsem jenom chtěla říct, že už jsem doma, takže to je konec.

Mezitím

Koupila jsem si kaktus, vykvetl a opadal, zatímco jsem nepsala. Byla jsem v ermitáži, zadarmo a bylo to velkolepé - opravdové umění v opravdovém zámku - bývá to? Strávila jsem tam dvě hodiny, zabloudila jsem, ale nevadilo to, člověk tam může jít furt někam dál, po schodišti s červeným kobercem, přes trůní sály, chodbami, kde visí portréty vojáků hustě na sobě, balkonkama nad tanečníma parketama, po barevných podlahách. Tři miliony exponátů, podívat se na všechny zabere devět let. V každém sále seděla paní na židli a s hlavou lehce spuštěnou hlídala. Byly tam ty obrázky, co člověk zná z knížky dějin umění. Bylo tam naštěstí také hodně odpočinkových gaučíků. No a jak jsem tak bloudila, to už jsem šla zpátky, tak normálně šel hlídač a začal zhasínat světla, no a vůbec mě nevyháněl nebo tak, normálně by mě tam nechal, ztracenou. A já šla zpátky tou tmou po šipkách k východu. A v podzemí Ermitáže...je armáda koček. Loví myši a krysy, které by mohly zničit obrazy. Mají speciální status "Ermitážní kočky" a jsou velmi vážené. Tak a teď kdo mi nevěří?

Přišel zápočťák, dala jsem tedy zápočet, byla jsem na sebe hrda.
Máme skvělé hodiny ruštiny - paní učitelka Alla Vladimirovna je velmi kulturní Petěrburženka, podepisuje všecky petice za svoje město a nemá ráda Moskvu, samozřejmě. Nosí drdol a pokaždé jiné naušnice, je to folkloristka. Vypráví nám strašně zajímavé historky o Petrohradu a Rusku, se cítím jak při pohádkách před spaním - ona to umí. Posledně nám poradila, která vodka je dobrá a já brzo zjistila, že měla pravdu. Pět jezer se jmenuje - pjať azjór se to čte. Taky se mi hrozně líbí ruský jazyk - zní přátelsky a hluboce, strašně dobře se poslouchá. Taky začínám myslet v ruštině - zapomínám na česká slovní spojení. Hm...no projevuje se to třeba tak, že píšu přes pomlčku:)
A jak se to stalo, že se ještě nic neví o nejhlubším metru na světě? První, co vás uhodí, kromě toho, když na vás někdo pustí ty těžké dveře, kterýma se vchází, je PACH metra. Je typický, není nepříjemný, teplý, železný, hliněný. Byl mi povědomý. Jsou tam opravdové turnikety, točivé, s třema železnýma rukama a na kraji je budka s pánem v uniformě, který se přísně dívá a občas někoho zprdne přes rozhlas. Do turniketů se vhodí opravdický železný žeton s velkým M (jako Metropoliten), počká se až se rozsvítí zelené světlo a pak se může jít. Ale rychle, bo za váma už se tlačí další. A pak se jede dlouho na eskalátoru, který je osvícený dvěma řadama secesních lamp. Pomalu sjíždíš dolů a přibližuje se ti otrávený obličej paní, která dohlíží na eskalátor ze své budky dole. Má uniformu a odrůstající barvu vlasů. Jednou jsem viděla jednu, která flirtovala - měla odhalené celé rameno blíže ke kolemjdoucím... Tak a sjedeš dolů a nic, jen po každé straně řada pancéřových dveří. Stojíš u nich a posloucháš, kdy přijede vlak. Pak se otevřou pancéřové dveře, za nimi se otevřou dveře do vagónu, vyhrnou se lidi, nahrneš se ty. Vagony jsou starší než v Praze s kulatýma lampama. Nesmíš fotit! Každá stanice je jiná a zajímavá, ne všude jsou pancéřové dveře, některé jsou secesní s obloukama a sochama, některé mozajkovité, některé námořnické. Na nejhezčí stanici Majakovskaja, číhá pod každým klenutým obloukem policajt a čeká, až si nějaký nevědoucí turista vyfotí tu nádheru. Pak rychle přiskočí, a řekne, ale ale ale, 500 rublů za každou fotku a máte zápis, neprodloužíme vám vízum a vyženeme vás z Ruska! Po chvili zděšení dáte stovku a nedostanete za ní žádný doklad, všichni jsou spokojení. V petrohradu je spoustu vojáků, jezdí v metru v dvojstupech, napochodují na eskalátor, mají zelené dlouhé kabáty a chlupatou hranatou ruskou šedou čepici. Sjíždí po eskalátoru jako cínoví vojáčci po pásu z fabriky, je to celé takové hypnotické. Nebo námořníci, v modrých uniformách a bílých čepičkách, s takovým tím bryndáčkem na zádech, přesně jak v Mafii. Bývají to často úplné děti, narvané v těch chlapských hadrech a vypadají drsně. A ti velcí chlapi taky vypadají drsně, jako záporňáci v bondovkách. Mají ty průhledné světlé oči a správné držení těla.
A když jsou v metru "dávky" - tlačenice, tak to je uplně největší nehumánní mazec. Ve vagonech stojíš tělo na tělo, ven se musíš prosoukat, před eskalátorem stojí dav, ty se poslušně postavíš na jeho okraj a pomalu se přidáš k jeho rytmu, přešlapováním ze stranu na stranu se pomalu posunuješ dopředu, je to jediný způsob, jak se hýbat a všichni kolem se kolébají stejně a nakonci se ten trychtýř odsýpá na eskalátor. A ty máš aspoň jeden schod pro sebe. A pak jsi venku a za tebou vchod do metra zacpaný hroudou lidí. A tak to je každý den ráno a v šest.
Zítra jedu na velký výlet po Finsku a Estonsku, na týden. Tak se těším.

Dnes večer po cestě ze školy

Alternativa

Byla třeba vypadnout z kolejí a jít se někam zase bavit. Ono je to tady totiž jinak. Vůbec tu není tradice chození do hospod, popíjení piva a koncertů, koleje se totiž od jedné v noci do 6 ráno zavírají a ty se sem nedostaneš, je to celkem na nic, bo v 1 je brzo a v 6 pozdě, venku je zima, navíc v hospodách je tady hrozně draho, pivo minimálně za 80 rublů (asi 60 korun), takže všichni si zvykli nikam nechodit. Ale mě už to stačilo a vytáhla jsem Julii na "večer experimentální hudby Moskvy a Gatčina" do klubu Gez 21, který jsem našla na internetu a který vypadal, jakože by to tam mohlo být fajn - centrum experimentálního zvuku při art centru Puškinskaja, konečně nějaká alternativa. Oslavili jsme naše rozhodnutí vínem a vyrazili do centra. Art centrum Puškinskaja se nacházelo ve dvoře jednoho domu a bylo třeba projít mnoha dveřmi a tajnými dvorky a sklepy, a schodišti a terasami, než jsme našli Gez 21. Žádný face kontrol, normální odrbaný pavlačák, polepené stěny, sochy, básničky a lidi - jiní, ne tak spořádaní jak se to v Rusku má, ale svobodní. (Nevím, takový dojem, možná ne.) Julie přemluvila chlapce u vchodu, aby nás pustil za polovic a on tak jooo, ale pššššt...a my jsme se posadily a koukaly, co se to před náma děje. Kapela vytvářela vyloženě experimentální zvuky, julie řekla "Kakofonie jako vždycky". Ale bylo to dobre. Bylo to založené hlavně na tom, že vazbili - že dávali kytaru k repráku a ono to pištělo a hučelo a do toho nějaké efekty a do toho improvizace na bicí, která byla moc dobrá a vzadu byla zajímavá projekce. Takže spokojenost. Další kapela to měla podobné, akorát měli ještě zpěváka, který křičel do mikrofonu a válel se po zemi a projekce už byla dost nechutná (nějaké znásilňování a vraždění), a ta hudba už nebyla tak dobrá, takže to se nám nelíbilo. A to bylo vše, pak jsme asi deset minut nic neslyšely a pak se s námi dal do řeči jeden ten muzikant a říkal, že s něma máme jít do hotelu, že nám ukážou ráj:) Byl sice z té lepší kapely, ale nešly jsme. Jely jsme zpátky na Vasilievský ostrov, potkaly jsme se s Aňou a vydaly jsme se po nekomerční hudbě do komerčního McDonaldu na hranolky, bo jsme měly hlad a pak na návštěvu k Romovi, který měl rom a tam jsme strávili zbytek noci ještě s Míšou a kocourem Pěťou. Pěťa byl rozkošný. Pili jsme, mluvili, poslouchali hudbu, koukali na stěny, z okna a kouřili samokrutky, porazila jsem v balení cigaret Juliin strojek, protože mé byly více oduševnělé. Pak jsme usnuli všichni na jednom gauči a celou noc hrála potichu hudba a Pěťa dělal bordel, škrábal se mezi oknama nahoru, zhazoval knížky, mňoukal a nečekaně se na nás vrhal. K ránu začala metelice a trvala až do odpoledne, my jsme se v ní vypravily zpátky na koleje se zavřenýma očima brodíce se sněhem za občasného koulování.
Fotky na http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/GezAGuests?authkey=BymDysCA6jg#

Fotky

Zde je několik dosud nezveřejněných alb.
První je z okolí dvanácti kolegií, což je hlavní budova petrohradské státní univerzity no a taky trochu z kolejí: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/KolejeAUniverzita?authkey=RTXQI03FFL4#
Další je z návštěvy smolného, jak už jsem o ní psala dřív: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/SmolnyjAVecerniPetrohrad?authkey=6Wdaphkli2U#
Pak tady taky mám fotky z mamčiny návštěvy: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/MamkaVPetrohrade?authkey=EbnGpuAwA7M#
A nakonec pád stromu za mým oknem živě: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/KaceniStromu?authkey=24XbWPaOO94#

První sníh!!!

Stolice

Tak konečně nastal ten dlouho očekvaný večer a já jsem stála na prvním nástupišti Moskevského nádraží a čekala až přijdou Káťa a Ljena. Z moskevského nádraží jedou vlaky do Moskvy a tam jsme se vypravily i my nočním rychlíkem s lůžkovou úpravou. Němky přišly a já jim nadšeně oznamuju, že jsem nám na cestu koupila víno! A ony se na mě dívají jak na blbečka a usmívají se a že jako pít nebudou a já ne? a oni ne a furt se tak usmívají jak na blbečka, jakoby to bylo snad JASNÉ PROBOHA, že se ve vlaku nepije. No tak jsme nastoupily a Němky v šoku. Já jsem byla vklidu, bo už to znám. Ruské lůžkové vlaky, aneb plackarty, vypadají následovně. Každý vagon ma svého průvodčího. Ten zkontroluje lístek a pas a pustí tě dovnitř, každý cestující má svoje místo. Nejsou tam žádná kupéčka, která by se dala zavřít, jsou tam jakoby bez dveří a na každé straně dvě postele, jedna nahoře a jedna dole, jak patrovky, a na místě, kde v českých vagonech bývá chodba tak tam je taky jedna patrovka. Velmi specifické je to, že jakmile si člověk vleze nahoru, tak nemá nad sebou ani tolik místa, aby se mohl posadit, je to spíš polička než postel. Vše je průchozí. Postele jsou krátké. Každý si zvrchu vezme matraci, deku na přikrytí a polštář a dostane vyprané čisté povlečení, které je zapečetěné v takových igelitových sáčcích. Tak si to pěkně každý povleče a může spát. Další pravidlo je, že je přetopeno a že se nevětrá. U průvodčího se může objednat káva a čaj a průvodčí také budí cestující, když se blíží jejich stanice ( nás například budili takhle: vstávat, za deset minut zavíráme záchod!) Nastoupily jsme a ve vagonu tma, ještě nerožli. Děvčata zděšením radši vůbec nemluvila a odevzdaně si sedla na dolní postel. Víno stále nechtěla. Rozjeli jsme se přesně v deset a já si říkám seru na to a zašla jsem za panem průvodčím fousatým, jestli by mi otevřel víno. Otevřel a byl moc milý. Já měla naštěstí dolní postel, takže jsem si mohla sednout a dívat se jak opouštíme petrohrad a jak pak už za oknem není vůbec nic jen rovina daleko kam dohlédneš a pak jsem spala jako ovečka až do Moskvy. Němky si ráno stěžovaly, že se vůbec nevyspaly, že je furt něco budilo, chrápání, rozhovory, atd. Jo, měly si dát víno:) Tím končí pohádka o tom, jak děvčata střízlivostí ke kruhům pod očima přišla a poučení je: víno je dobré.
Do Moskvy jsme dorazily asi v šest ráno. Odnesly jsme si věci k holkám na hostel a vypravily se na průzkum města. Bylo slunečno a zima, ve výsledku hrozně krásně. Moskva se probouzela a nám se to moc líbilo. Šly jsme pěšky k Rudému náměstí - to je to velké, řekl Jan a vycházelo slunce, no slaďák. O Moskve všichni Petěrburžci říkají, jak je to hrozné město, ale to bude asi ten samý problém jako Praha a Brno, protože mě se Moskva hrozně líbila, hlavně asi tím, že je to město postavené na kopcích a je tam hodně zeleně. Navíc lidi mi tam přišli taky příjemnější. Došly jsme na Rudé náměstí, které se ve skutečnosti nejmenuje Rudé, ale Krásné. Protože v originále je to krasnaja ploščaď, krasnaja je červená, ale dřív to znamenalo krásná, protože to byla ještě stará ruština která měla blíž ke staroslověnštině. Tedy krásné náměstí. Vyfotili jsme se u toho kostela, co vypadá jak perníková chaloupka, podívaly jsme se na GUM, což je obrovské nákupní centrum pro snoby, kde jsou jenom hrozně drahé obchody a vydali jsme se na lenina.
Chi, to byla sranda. Lenin leží uprostřed mauzolea, které leží uprostřed rudého náměstí, které leží uprostřed Moskvy, která je hlavním městem Ruska. Lenin je důležitá osoba. Na Lenina je třeba vystát dlouhatánskou frontu, vstup je bezplatný, ale musíš si za 40 rublů nechat všechny věci v šatně. Vstup k leninovi je na kraji rudého náměstí, tam musíš projít pod takovýma těma detektorovacíma dveřma, a pak jít přes půlku rudého náměstí doprostřed k mauzoleu. Procházíš kolem hrobů všech významných komunistů. Všude stojí čestná stráž. Venku bylo ostré slunce a když jsme vešly do mauzolea, kde byla skoro tma, tak jsme několik sekund vůbec neviděly. Ale musely jsme pořád jít. Káťa říká: Já vůbec nic nevidím. a voják co byl nejblíž si hned položil prst na pusu a říká pššššš tady se nemluví! Tak jsem měla mžitky před očima a málem jsem spadla ze schodů a pak najednou za rohem fuj, lenin nasvícený červeným světlem. Tak tam ležel uprostřed místnosti a lidé kolem něj korzovali po přesně vytyčené kolonádě a nesměli jsme se zastavit a když to někdo zkoušel, tak ho vojáci hned popoháněli. Nevypadal vůbec jako mrtvola, ale spíš jako vosková figurína, což bude taky asi větší pravda. Tak jsme to za několik sekund měli za sebou ten velký historický okamžik a mohli jsme se jít podívat na hroby dalších komunistů. Takže asi nejvtipnější na te celé srandě bylo Brežněvovo obočí, na které jsem se schválně zaměřila. Pak jsme se zas přes půl náměstí vrátili pro naše věci a mohli jsme se poroučet.
Taky jsme se byli podívat na Lomonosovu univerzitu, která sídlí v jedné ze Sedmi sester, což jsou takové vysoké budovy, všechny stejné a je jich sedm. Postavil je myslím Stalin. No a navrchu pěticípá hvězda, o něco níž srp a kladivo. Jsou rozmístěny po celém městě. A kousek před univerzitou byl krásný výhled na město, tak jsme se kochaly a mrzly a čekaly na Zdeňka, Čecha studujícího v Moskvě, u kterého jsem měla přespat. Zdeněk nás vzal do českého domu, což se ukázal být jeden v vrcholů výletu do Moskvy. Český dům je instituce při velvyslanectví čr v moskvě a pustí tě tam jenom po předložení českého pasu nebo občanky a můžeš si tam s sebou vzít hosta, takže jsme se tam dostali všichni čtyři. No já jsem v té chvíli byla absolutně šťastná, neb v českém domě se nacházela česká hospoda, kde vařili svíčkovou a čepovali Plzeň, všude samí češi okolo, meníčko v češtině velké dřevěné stoly. Po takové době. Svíčková byla vynikající a pivo taky, já už jsem si ten den nic víc nepřála:)

Počasí nám přálo celé tři dny, a my jsme je strávili normálně turisticky, byli jsme v kremlu, procházeli jsme se po Moskvě, zašli do kina na Bonda. Celkově to bylo super, myslím, že lepší bude, když promluví obraz: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Moskva02?authkey=aQyTV8Cq9u8#