Mezitím

Koupila jsem si kaktus, vykvetl a opadal, zatímco jsem nepsala. Byla jsem v ermitáži, zadarmo a bylo to velkolepé - opravdové umění v opravdovém zámku - bývá to? Strávila jsem tam dvě hodiny, zabloudila jsem, ale nevadilo to, člověk tam může jít furt někam dál, po schodišti s červeným kobercem, přes trůní sály, chodbami, kde visí portréty vojáků hustě na sobě, balkonkama nad tanečníma parketama, po barevných podlahách. Tři miliony exponátů, podívat se na všechny zabere devět let. V každém sále seděla paní na židli a s hlavou lehce spuštěnou hlídala. Byly tam ty obrázky, co člověk zná z knížky dějin umění. Bylo tam naštěstí také hodně odpočinkových gaučíků. No a jak jsem tak bloudila, to už jsem šla zpátky, tak normálně šel hlídač a začal zhasínat světla, no a vůbec mě nevyháněl nebo tak, normálně by mě tam nechal, ztracenou. A já šla zpátky tou tmou po šipkách k východu. A v podzemí Ermitáže...je armáda koček. Loví myši a krysy, které by mohly zničit obrazy. Mají speciální status "Ermitážní kočky" a jsou velmi vážené. Tak a teď kdo mi nevěří?

Přišel zápočťák, dala jsem tedy zápočet, byla jsem na sebe hrda.
Máme skvělé hodiny ruštiny - paní učitelka Alla Vladimirovna je velmi kulturní Petěrburženka, podepisuje všecky petice za svoje město a nemá ráda Moskvu, samozřejmě. Nosí drdol a pokaždé jiné naušnice, je to folkloristka. Vypráví nám strašně zajímavé historky o Petrohradu a Rusku, se cítím jak při pohádkách před spaním - ona to umí. Posledně nám poradila, která vodka je dobrá a já brzo zjistila, že měla pravdu. Pět jezer se jmenuje - pjať azjór se to čte. Taky se mi hrozně líbí ruský jazyk - zní přátelsky a hluboce, strašně dobře se poslouchá. Taky začínám myslet v ruštině - zapomínám na česká slovní spojení. Hm...no projevuje se to třeba tak, že píšu přes pomlčku:)
A jak se to stalo, že se ještě nic neví o nejhlubším metru na světě? První, co vás uhodí, kromě toho, když na vás někdo pustí ty těžké dveře, kterýma se vchází, je PACH metra. Je typický, není nepříjemný, teplý, železný, hliněný. Byl mi povědomý. Jsou tam opravdové turnikety, točivé, s třema železnýma rukama a na kraji je budka s pánem v uniformě, který se přísně dívá a občas někoho zprdne přes rozhlas. Do turniketů se vhodí opravdický železný žeton s velkým M (jako Metropoliten), počká se až se rozsvítí zelené světlo a pak se může jít. Ale rychle, bo za váma už se tlačí další. A pak se jede dlouho na eskalátoru, který je osvícený dvěma řadama secesních lamp. Pomalu sjíždíš dolů a přibližuje se ti otrávený obličej paní, která dohlíží na eskalátor ze své budky dole. Má uniformu a odrůstající barvu vlasů. Jednou jsem viděla jednu, která flirtovala - měla odhalené celé rameno blíže ke kolemjdoucím... Tak a sjedeš dolů a nic, jen po každé straně řada pancéřových dveří. Stojíš u nich a posloucháš, kdy přijede vlak. Pak se otevřou pancéřové dveře, za nimi se otevřou dveře do vagónu, vyhrnou se lidi, nahrneš se ty. Vagony jsou starší než v Praze s kulatýma lampama. Nesmíš fotit! Každá stanice je jiná a zajímavá, ne všude jsou pancéřové dveře, některé jsou secesní s obloukama a sochama, některé mozajkovité, některé námořnické. Na nejhezčí stanici Majakovskaja, číhá pod každým klenutým obloukem policajt a čeká, až si nějaký nevědoucí turista vyfotí tu nádheru. Pak rychle přiskočí, a řekne, ale ale ale, 500 rublů za každou fotku a máte zápis, neprodloužíme vám vízum a vyženeme vás z Ruska! Po chvili zděšení dáte stovku a nedostanete za ní žádný doklad, všichni jsou spokojení. V petrohradu je spoustu vojáků, jezdí v metru v dvojstupech, napochodují na eskalátor, mají zelené dlouhé kabáty a chlupatou hranatou ruskou šedou čepici. Sjíždí po eskalátoru jako cínoví vojáčci po pásu z fabriky, je to celé takové hypnotické. Nebo námořníci, v modrých uniformách a bílých čepičkách, s takovým tím bryndáčkem na zádech, přesně jak v Mafii. Bývají to často úplné děti, narvané v těch chlapských hadrech a vypadají drsně. A ti velcí chlapi taky vypadají drsně, jako záporňáci v bondovkách. Mají ty průhledné světlé oči a správné držení těla.
A když jsou v metru "dávky" - tlačenice, tak to je uplně největší nehumánní mazec. Ve vagonech stojíš tělo na tělo, ven se musíš prosoukat, před eskalátorem stojí dav, ty se poslušně postavíš na jeho okraj a pomalu se přidáš k jeho rytmu, přešlapováním ze stranu na stranu se pomalu posunuješ dopředu, je to jediný způsob, jak se hýbat a všichni kolem se kolébají stejně a nakonci se ten trychtýř odsýpá na eskalátor. A ty máš aspoň jeden schod pro sebe. A pak jsi venku a za tebou vchod do metra zacpaný hroudou lidí. A tak to je každý den ráno a v šest.
Zítra jedu na velký výlet po Finsku a Estonsku, na týden. Tak se těším.

Dnes večer po cestě ze školy

Alternativa

Byla třeba vypadnout z kolejí a jít se někam zase bavit. Ono je to tady totiž jinak. Vůbec tu není tradice chození do hospod, popíjení piva a koncertů, koleje se totiž od jedné v noci do 6 ráno zavírají a ty se sem nedostaneš, je to celkem na nic, bo v 1 je brzo a v 6 pozdě, venku je zima, navíc v hospodách je tady hrozně draho, pivo minimálně za 80 rublů (asi 60 korun), takže všichni si zvykli nikam nechodit. Ale mě už to stačilo a vytáhla jsem Julii na "večer experimentální hudby Moskvy a Gatčina" do klubu Gez 21, který jsem našla na internetu a který vypadal, jakože by to tam mohlo být fajn - centrum experimentálního zvuku při art centru Puškinskaja, konečně nějaká alternativa. Oslavili jsme naše rozhodnutí vínem a vyrazili do centra. Art centrum Puškinskaja se nacházelo ve dvoře jednoho domu a bylo třeba projít mnoha dveřmi a tajnými dvorky a sklepy, a schodišti a terasami, než jsme našli Gez 21. Žádný face kontrol, normální odrbaný pavlačák, polepené stěny, sochy, básničky a lidi - jiní, ne tak spořádaní jak se to v Rusku má, ale svobodní. (Nevím, takový dojem, možná ne.) Julie přemluvila chlapce u vchodu, aby nás pustil za polovic a on tak jooo, ale pššššt...a my jsme se posadily a koukaly, co se to před náma děje. Kapela vytvářela vyloženě experimentální zvuky, julie řekla "Kakofonie jako vždycky". Ale bylo to dobre. Bylo to založené hlavně na tom, že vazbili - že dávali kytaru k repráku a ono to pištělo a hučelo a do toho nějaké efekty a do toho improvizace na bicí, která byla moc dobrá a vzadu byla zajímavá projekce. Takže spokojenost. Další kapela to měla podobné, akorát měli ještě zpěváka, který křičel do mikrofonu a válel se po zemi a projekce už byla dost nechutná (nějaké znásilňování a vraždění), a ta hudba už nebyla tak dobrá, takže to se nám nelíbilo. A to bylo vše, pak jsme asi deset minut nic neslyšely a pak se s námi dal do řeči jeden ten muzikant a říkal, že s něma máme jít do hotelu, že nám ukážou ráj:) Byl sice z té lepší kapely, ale nešly jsme. Jely jsme zpátky na Vasilievský ostrov, potkaly jsme se s Aňou a vydaly jsme se po nekomerční hudbě do komerčního McDonaldu na hranolky, bo jsme měly hlad a pak na návštěvu k Romovi, který měl rom a tam jsme strávili zbytek noci ještě s Míšou a kocourem Pěťou. Pěťa byl rozkošný. Pili jsme, mluvili, poslouchali hudbu, koukali na stěny, z okna a kouřili samokrutky, porazila jsem v balení cigaret Juliin strojek, protože mé byly více oduševnělé. Pak jsme usnuli všichni na jednom gauči a celou noc hrála potichu hudba a Pěťa dělal bordel, škrábal se mezi oknama nahoru, zhazoval knížky, mňoukal a nečekaně se na nás vrhal. K ránu začala metelice a trvala až do odpoledne, my jsme se v ní vypravily zpátky na koleje se zavřenýma očima brodíce se sněhem za občasného koulování.
Fotky na http://picasaweb.google.com/misa.urbanova/GezAGuests?authkey=BymDysCA6jg#

Fotky

Zde je několik dosud nezveřejněných alb.
První je z okolí dvanácti kolegií, což je hlavní budova petrohradské státní univerzity no a taky trochu z kolejí: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/KolejeAUniverzita?authkey=RTXQI03FFL4#
Další je z návštěvy smolného, jak už jsem o ní psala dřív: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/SmolnyjAVecerniPetrohrad?authkey=6Wdaphkli2U#
Pak tady taky mám fotky z mamčiny návštěvy: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/MamkaVPetrohrade?authkey=EbnGpuAwA7M#
A nakonec pád stromu za mým oknem živě: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/KaceniStromu?authkey=24XbWPaOO94#

První sníh!!!

Stolice

Tak konečně nastal ten dlouho očekvaný večer a já jsem stála na prvním nástupišti Moskevského nádraží a čekala až přijdou Káťa a Ljena. Z moskevského nádraží jedou vlaky do Moskvy a tam jsme se vypravily i my nočním rychlíkem s lůžkovou úpravou. Němky přišly a já jim nadšeně oznamuju, že jsem nám na cestu koupila víno! A ony se na mě dívají jak na blbečka a usmívají se a že jako pít nebudou a já ne? a oni ne a furt se tak usmívají jak na blbečka, jakoby to bylo snad JASNÉ PROBOHA, že se ve vlaku nepije. No tak jsme nastoupily a Němky v šoku. Já jsem byla vklidu, bo už to znám. Ruské lůžkové vlaky, aneb plackarty, vypadají následovně. Každý vagon ma svého průvodčího. Ten zkontroluje lístek a pas a pustí tě dovnitř, každý cestující má svoje místo. Nejsou tam žádná kupéčka, která by se dala zavřít, jsou tam jakoby bez dveří a na každé straně dvě postele, jedna nahoře a jedna dole, jak patrovky, a na místě, kde v českých vagonech bývá chodba tak tam je taky jedna patrovka. Velmi specifické je to, že jakmile si člověk vleze nahoru, tak nemá nad sebou ani tolik místa, aby se mohl posadit, je to spíš polička než postel. Vše je průchozí. Postele jsou krátké. Každý si zvrchu vezme matraci, deku na přikrytí a polštář a dostane vyprané čisté povlečení, které je zapečetěné v takových igelitových sáčcích. Tak si to pěkně každý povleče a může spát. Další pravidlo je, že je přetopeno a že se nevětrá. U průvodčího se může objednat káva a čaj a průvodčí také budí cestující, když se blíží jejich stanice ( nás například budili takhle: vstávat, za deset minut zavíráme záchod!) Nastoupily jsme a ve vagonu tma, ještě nerožli. Děvčata zděšením radši vůbec nemluvila a odevzdaně si sedla na dolní postel. Víno stále nechtěla. Rozjeli jsme se přesně v deset a já si říkám seru na to a zašla jsem za panem průvodčím fousatým, jestli by mi otevřel víno. Otevřel a byl moc milý. Já měla naštěstí dolní postel, takže jsem si mohla sednout a dívat se jak opouštíme petrohrad a jak pak už za oknem není vůbec nic jen rovina daleko kam dohlédneš a pak jsem spala jako ovečka až do Moskvy. Němky si ráno stěžovaly, že se vůbec nevyspaly, že je furt něco budilo, chrápání, rozhovory, atd. Jo, měly si dát víno:) Tím končí pohádka o tom, jak děvčata střízlivostí ke kruhům pod očima přišla a poučení je: víno je dobré.
Do Moskvy jsme dorazily asi v šest ráno. Odnesly jsme si věci k holkám na hostel a vypravily se na průzkum města. Bylo slunečno a zima, ve výsledku hrozně krásně. Moskva se probouzela a nám se to moc líbilo. Šly jsme pěšky k Rudému náměstí - to je to velké, řekl Jan a vycházelo slunce, no slaďák. O Moskve všichni Petěrburžci říkají, jak je to hrozné město, ale to bude asi ten samý problém jako Praha a Brno, protože mě se Moskva hrozně líbila, hlavně asi tím, že je to město postavené na kopcích a je tam hodně zeleně. Navíc lidi mi tam přišli taky příjemnější. Došly jsme na Rudé náměstí, které se ve skutečnosti nejmenuje Rudé, ale Krásné. Protože v originále je to krasnaja ploščaď, krasnaja je červená, ale dřív to znamenalo krásná, protože to byla ještě stará ruština která měla blíž ke staroslověnštině. Tedy krásné náměstí. Vyfotili jsme se u toho kostela, co vypadá jak perníková chaloupka, podívaly jsme se na GUM, což je obrovské nákupní centrum pro snoby, kde jsou jenom hrozně drahé obchody a vydali jsme se na lenina.
Chi, to byla sranda. Lenin leží uprostřed mauzolea, které leží uprostřed rudého náměstí, které leží uprostřed Moskvy, která je hlavním městem Ruska. Lenin je důležitá osoba. Na Lenina je třeba vystát dlouhatánskou frontu, vstup je bezplatný, ale musíš si za 40 rublů nechat všechny věci v šatně. Vstup k leninovi je na kraji rudého náměstí, tam musíš projít pod takovýma těma detektorovacíma dveřma, a pak jít přes půlku rudého náměstí doprostřed k mauzoleu. Procházíš kolem hrobů všech významných komunistů. Všude stojí čestná stráž. Venku bylo ostré slunce a když jsme vešly do mauzolea, kde byla skoro tma, tak jsme několik sekund vůbec neviděly. Ale musely jsme pořád jít. Káťa říká: Já vůbec nic nevidím. a voják co byl nejblíž si hned položil prst na pusu a říká pššššš tady se nemluví! Tak jsem měla mžitky před očima a málem jsem spadla ze schodů a pak najednou za rohem fuj, lenin nasvícený červeným světlem. Tak tam ležel uprostřed místnosti a lidé kolem něj korzovali po přesně vytyčené kolonádě a nesměli jsme se zastavit a když to někdo zkoušel, tak ho vojáci hned popoháněli. Nevypadal vůbec jako mrtvola, ale spíš jako vosková figurína, což bude taky asi větší pravda. Tak jsme to za několik sekund měli za sebou ten velký historický okamžik a mohli jsme se jít podívat na hroby dalších komunistů. Takže asi nejvtipnější na te celé srandě bylo Brežněvovo obočí, na které jsem se schválně zaměřila. Pak jsme se zas přes půl náměstí vrátili pro naše věci a mohli jsme se poroučet.
Taky jsme se byli podívat na Lomonosovu univerzitu, která sídlí v jedné ze Sedmi sester, což jsou takové vysoké budovy, všechny stejné a je jich sedm. Postavil je myslím Stalin. No a navrchu pěticípá hvězda, o něco níž srp a kladivo. Jsou rozmístěny po celém městě. A kousek před univerzitou byl krásný výhled na město, tak jsme se kochaly a mrzly a čekaly na Zdeňka, Čecha studujícího v Moskvě, u kterého jsem měla přespat. Zdeněk nás vzal do českého domu, což se ukázal být jeden v vrcholů výletu do Moskvy. Český dům je instituce při velvyslanectví čr v moskvě a pustí tě tam jenom po předložení českého pasu nebo občanky a můžeš si tam s sebou vzít hosta, takže jsme se tam dostali všichni čtyři. No já jsem v té chvíli byla absolutně šťastná, neb v českém domě se nacházela česká hospoda, kde vařili svíčkovou a čepovali Plzeň, všude samí češi okolo, meníčko v češtině velké dřevěné stoly. Po takové době. Svíčková byla vynikající a pivo taky, já už jsem si ten den nic víc nepřála:)

Počasí nám přálo celé tři dny, a my jsme je strávili normálně turisticky, byli jsme v kremlu, procházeli jsme se po Moskvě, zašli do kina na Bonda. Celkově to bylo super, myslím, že lepší bude, když promluví obraz: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Moskva02?authkey=aQyTV8Cq9u8#

Měsíc

Tak jsem zpět! Trochu se ta malá pauza protáhla, to bylo proto, že jim tři týdny trvalo, než mi udělali zásuvku na net a pak jsem hned odjela na výlet do Moskvy. Tak je měsíc pryč. Mezitím přijela mamka. Byla jsem pro ni na letiště a ona říkala, že tam měla praxi, jako meteorolog, a že se to vůbec nezměnilo. To bylo víc než před dvaceti lety. Jeli jsme maršrutkou a posouvali jsme se krokem po obrovských přehnaně pokroucených křižovatkách kolem letiště mezi stovkami aut. Seděli jsme vedle řidiče jako mafiáni výběrčí a řidič pomrkával na mamku. Na kolejích jsem měla přichystanou slavnostní hostinu skládající se z "ryby vysoké kvality", seljotky pod šuboj - to je takový ruský salát, doslovný překlad slaneček v kožichu, vinigrjedu-taky ruský salát, ostré markovky - to je salát neznámého původu, asi nějaký východní prostě mrkev a nějaká ostrá věc strašně ale strašně dobrá. a tak. Mamka byla nadšená. Já taky. Byl to parádní víkend. Ještě první večer jsme se setkali s mamčiným spolužákem ze základky z Baku, tak jsem viděla na vlastní oči, jak to vypadá, když se někdo potká po asi 25 letech a o čem si povídají, takto bylo dost zajímavé.

Pochodily jsme po městě, byli jsme taky s Albínou a Valerou, spolužákama mých rodičů z výšky a to byl hrozně fajn a pro mě významný den. Šli jsme se podívat na jejich fakultu, a příjdem tam a tam ochranka. Tak Albína říká: Dobrý den, představte si, přijela tady paní až z česka a chtěla by se podívat na místo, kde před dvaceti lety studovala, mohl byste nás pustit? a chlap se usmívá poslouchá přikyvuje a pak řekne: Nět. Tak jsme šli zase pryč. Bylo ten den hnusně a vítr a déšť. Jeli jsme se podívat na koleje, kde jsme bydleli, jsme, tedy i já, od narození asi do roku a půl - Na prospekt bolševiků. Tak se to stále jmenuje prospekt bolševiků a budova jsou stále koleje. (Jinak oni se rusové za komunismus a události s ním spojené vůbec nestydí, všude jsou památníky lenina, stalina, rudé hvězdy a srpy a kladiva.) Obrovský škaredý věžák a Valera říkal historku, že dělali pokusy, že se dřív vyráběla taková sklenička, kterou když vyhodíš z jakéhokoli patra, tak se nerozbije - když je v ní voda. Tak že to házeli tady úplně zvrchu a že se nerozbila. Tak jsme se fotili a vítr nám převracel deštníky. Pak jsme se šli podívat do parku vedle kolejí, kde jsem trávila hodně času, ale povědomé mi to nebylo.Doma u Albíny a Valery

Nakonec, to už byla tma, jsme se byly podívat, kde jsem se narodila - aneb rod-dom (porodnice) N.2 na furtštadtské. Parádní barák v centru Petrohradu, nejsem žádné béčko. Jsem strašně ráda, že jsem to všechno viděla.Tady jsem se narodila

Hrozně rychle to uteklo a mamka zase uletěla. Dál jsem objevovala město, jednou jsem šla večer po Něvském prospektu a paní mě zlákala na projížďku po kanálech, tak jsem si řekla proč ne. Byla už tma, kosa, sedla jsem do lodi a vidím, že všichni jsou obalení v dekách i s hlavou, tak si říkám, že jsou dobří, že na to mysleli a vzali si deku no a pak jsem přišla na to, že deky jsou k dispozici v kajutě, tak jsem si taky hned vzala a zapadla jsem mezi společenství kukel. Byla to sranda, průvodkyně se rozplývala nad architekturou a historií Petrohradu jak Donutil, když říká historky z mládí. Občas i recitovala nějaké národní básničky a párkrát i vykřikla něco jako Ooo jak je krásné naše město! Tak jsem se bavila a mrzla, trvalo to hodinu a bylo to krásné.

Taky jsem se jednou vypravila po stopách zločinu a trestu, kolem Gribojedova kanálu až k Senné Ploščadi a tam kousek byl dům, kde bydlel Dostojevský a taky dům, kde bydlel Raskolnikov, který se jednou vypravil se sekyrou zabít lichvářku. Senná ploščaď pořád dýchá tou atmosférou života na hraně, pořád se tam potuluje petrohradská spodina, nevíš, na kterou stranu máš uhnout opilci, co se potácí proti tobě, všude žebráci otrhanci a zlodějíčci, stánky a ruská techno dechovka. Šla jsem po nábřežích kolem Mikulášského kostela až k Izakievskému chrámu, tomu velkému zlatému a koupila jsem si lístek na věž. Velmi povznášející pocit za 30 rublů, krásné. Konečně se zvedneš z té petrohradské placky a můžeš se dívat shora, už se stmívalo. Nakonec jsem šla do překrásného Domu Knigy na něvském a koupila jsem si dostojevského v originále, tak to mám ještě před sebou oříšek:)Kanál GribojedaDům, kde žil Raskolnikov

Jo a byla jsem znovu v Mariinském! Volala jsem Vitalijovi a zřídil dva lístky pod střechou, tak jsme s Ljenou šly, ona ještě předtím nikdy nebyla v divadle, tak to měla premiéru, shlédly jsme balet Bachčisarajský fontán podle povídky Puškina, miláčka Petrohradu. Pěkné, nejlepší byly prvky takových těch folklorních fyzicky náročných mužských tureckých tanců, to hned tleskal celý sál, to bylo hned vidět, jak je publikum lidově založené.
Taky jsme se s Káťou vypravily na Smolnyj, tam je jednak překrásný klášter a jednak hned vedle hlavní sídlo guvernátorky Petrohradu, ženy, která zde má téměř neomezenou moc a jedním z jejích kroků pro dobro města je například to, že povolila stavbu obrovského nevkusného mrakodrapu hned proti Smolnému, což je historické centrum Petrohradu. Navíc ta stavba není bezpečná, protože na to tam není vhodná půda, ale stejně to bude a Unesco kvůli tomu vyškrtne Petrohrad ze seznamu. Tedy kdo chce vidět zbytky starý krásy tohohle města, musí si pospíšit, než to ví dneska jenom bůh. Sídlo guvernátorky je bývalé sídlo komunistické strany a doteď tam na sebe přes cestu hledí marx a engels a před budovou je socha lenina. A na bráně je ten slavný citát: Proletáři všech zemí, spojte se. Si člověk připadá jako v nějakém filmu:) Zpátky jsme se vraceli přes centrum pěšky a pomalu se stmívalo a rožínaly se světla.

Malá pauza

Mí milí, muj notebook se odmítl zapnout a tak je v opravne, tedy nemuzu psat. Nevim, jak dlouho to bude trvat. Mam se ale dobre, bo jsem konecne dostala samostatny pokoj. No je to luxus. Mám spoustu místa a velký okenní parapet, na který jsem si dala deku a můžu na něm sedět a dívat se z okna. Postel je pohodlná a nebudím se v noci s tím, že necítím ruku. Nábytek je nový. Myslím, že všechno je skvělé, ještě když vemu v úvahu, že platím asi 200 korun za měsíc. Jen je legrační, že jsou tam křivé stěny a podlaha, takže skříň je u podlahy u stěny a u stropu dvacet cenťáků od ní. Ale nedávno jsem se na kolejní schůzi dozvěděla, že budova kolejí byla postavena v roce 1865, takže budiž. Tak snad brzy.

Příhoda dnešního večera

Tak jsem se dnes vypravila do nejslavnějšího Petěrburgského divadla - Mariinského na operu Macbeth od Verdiho. Mariinské je něco jako naše Zlatá kaplička, zvenku celkem civilní, ale zevnitř moc krásné a vkusné. Zlato nechybělo, jako snad nikde v Sankt Petěrburgu, jak jsem pochopila, provedení bylo jemné a čisté. Opera byla fajn, zpívali fakt dobře i orchestr stál za to, jinak režie a scénografie byly úplně klasické, skoro žádná symbolika, což mi přišlo škoda. Takže spíš hudební zážitek, než divadelní. Koupili jsme levné lístky tak, že jsme přišli hodinu před představením ke kase a zeptali se, co zbylo a zbylo a jen za 200 rublů, což je super, páč normálně to stojí víc než tisíc. O přestávce jsem se prošla po budově pod nádhernými křišťálovými lustry a dala jsem si kafe. Po představení jsme vyšli ven a pršelo. Pjotr s přáteli se ještě chystali na oslavu něčích narozenin a já jsem stopla maršrutku domů. Bylo tam napsané metro Vasilijeostrovskaja, tak jsem si říkala, jaké štěstí, že jsem skoro nečekala. Tak jsme jeli přes Něvu na Vasilievský ostrov, vypadalo to moc krásně, jak bylo nábřeží nasvícené a mosty taky a pršelo. Metro Vasilijeostrovskaja nikde a maršrutka zamířila na druhý konec ostrova, tak jsem si říkala, že to třeba dělá nějaký okruh a že tam ještě dojedem, ale zajížděli jsme furt dál a dál až k obrovským rozestavěným věžákům a v našem podivném dopravním prostředku už jsem zbyla jen já, pán, paní, řidič a mafián výběrčí. Tak jsem začala mít divný pocit a zeptala jsem se pána, co byl nejblíž, jestli ještě dojedem na Vasilijeostrovskou. A on se začal smát a že ne, že už jsme to dávno projeli, že jsem se asi musela zasnít. Tak jsem se ho ptala, jestli se tam ještě nějak dá odsud dostat a tak a on že ne, ale že když teď vystoupím a půjdu 15 minut pěšky tímhle velkým tmavým sídlištěm, tak dojdu na stanici metra. No asi jsem vypadala tak vystrašeně, že vystoupil se mnou a nabídl se, že mě doprovodí. Tak jsme se vydali. Tak jsem si taky říkala, že to není dobrý nápad jít v noci s cizím pánem velkým tmavým sídlištěm, kde moc lidí nebylo a on ještě, půjdem tudy, to je kratší a zamířili jsme do nějakého parku tam. No ale rozhodla jsem se, že mu budu věřit. No nebudu vás napínat, byl to herec z Mariinského divadla, dneska tam zpíval, doprovodil mě až do metra a doporučil mi jeden balet, dal mi svoje číslo a řekl, ať mu zavolám dva dny předtím, že mi zařídí levný lístek:) Jmenuje se Vitalij a byl taky v Československu, jak se tady říká. No vtipné, že? Mě by stačilo, kdyby to nebyl úchyl. A tak třeba kecal.

Fotky nemám, ale můžete se podívat na to, jak jsme byly s Káťou a Claudi v Kronštadtu, klíčové námořní základně na ostrově ve Finském zálivu, která ubránila Sankt Petěrburg před všemi loděmi, které se kdy pokusili o jeho dobytí. http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Kronstadt?authkey=3PnNSEjGZ6Q#

Novgorod

Hanka si asi tak každý měsíc měnila zvuk svého budíku. Začínám jí rozumět. Včera jsem vstávala v 6:30 ( to je u vás 4:30), abych stihla vlak do Novgorodu, nejstaršího ruského města. Venku byla ještě úplná tma a pršelo. Ale přestože byla neděle, tak na ulicích bylo spoustu lidí a před jedním domem stála dokonce fronta, tak je mi to doteď divné, co tam dělali. Nebe bylo tmavofialové, asi světelný smog, a vypadalo to hezky. Vůbec se mi Petrohrad víc líbí potmě, je to takové pohádkovější, takže nevadí, že bude zima a tma. Se sněhem to bude úplná paráda. Jela jsem sama metrem na moskevské nádraží, obvykle si čtu reklamy. Zrzkám sleva na nádobí 20%, ta je dobrá. Moskevské nádraží vůbec není honosné jako jiná nádraží. Lístky se tam prodávají v takových budkách, co vypadají jako stánky s občerstvením. A u těch budek jsem se sešla s naší velikou skupinou inostraných studentů, s kterýma jsem měla dnes strávit den. Bylo nás asi 15, samí němci, dvě francouzky a jeden dán. S němci se znám z hodin ruštiny, s ostatními jsem se seznámila. Samozřejmě když na mě přišla řada u okýnka, tak paní řekla, že má přestávku a to pak nenaděláš nic. To se mi ale stává furt. Nejhorší je, že pak tam mají cedulku a tam je fakt napsané: přestávka od 8 do 9. Tak jsem si vystála řadu u jiné kasy, kde mi pro změnu paní nedala lístek, tak jsem si toho asi po deseti minutách všimla a šla jsem za ní a ona napřed zapírala a pak ho našla. Tak to dobře dopadlo.
Ve vlaku byla zima a tvrdá sedadla. Teda nebyl to vlak, ale električka - je charakteristická tvrdými sedadly a tím, že zastavuje každých sto metrů. Jeli jsme tři hodiny krásnou přírodou, březovými lesíky a loukami, kolem vesnic a chaloupek. Už nepršelo, ale svítilo slunce a obloha byla jasně modrá a stromy měly neuvěřitelné barvy. Já jsem ještě asi neviděla tak krásný podzim. Měla jsem chuť někde po cestě vystoupit a projít se tam. Obsadili jsme každý jednu lavici a dospávali jsme. Ale budili nás průvodčí, kteří nás za tu cestu zkontrolovali asi třikrát a taky jedna bláznivá stará paní, která se hrozně hlasitě hádala s někým, koho viděla jenom ona.
A tak jsme po jedenácté dorazili do Novgorodu, města se strašlivou historií. Bylo to první město v Rusku, založeno už v roce 862 a taky jediné město, ve kterém kdy fungovala demokracie a kde byla vysoká kultura a garmostnost obyvatelstva. Bylo samostatné až do doby, kdy ho Ivan III zahrnul pod administrativu Moskvy. No ale město mělo stále svobodného ducha a to se nelíbilo Ivanu Hroznému, který nechal město obehnat hradbami a každý den popravoval stovky jeho obyvatel a několik desítek jich zaživa usmažil na veliké kovové pánvi. To je hnus, že. Do řeky Volchov pak bylo naházeno tolik mrtvol, že vystoupala z břehů a to pak uvidíte na fotkách, že to je fakt velká řeka. No tak to bylo s Novgorodem. Taky to bylo obchodní a kulturní centrum a svobodní měšťané tu postavili spoustu pěkných kostelů a Novgorodský kreml je mnohem starší a větší, než ten moskevský. Tak v kremlu naše prohlídka začala, nejhezčí tam byl soffijskij sabor (kostel), hezčí než ten před fotbalem. Taky všude zlato, ale strašně staré, tak se neblýskalo, ale bylo takové důstojné. A stříbro a barevno zlaté ikony. A pak tam byla jedna ikona děsně stará, ale moc pěkná - jmenovala se Ikona znamení a kdysi zachránila Novgorod před útokem nepřátelského vojska tak, že když bylo Panně Marii na ikoně prostřeleno oko šípem, tak začala plakat a nepřátelští vojáci oslepli a začali se vraždit mezi sebou.
Bylo tam hezky, kreml vypadal jako červený velký hrad a procházelo se tam spoustu lidí. Taky jsme viděli památník tisíce let Ruska, ve tvaru velkého zvonu, na němž byly zobrazeny významné osobnosti pro Rusko. Taky tam byl Puškin, o kterém jsem nedávno zjistila, že byl černoch. Ale opravdu. Ale to se na tom památníku nepoznalo. Přešli jsme přes most na druhou stranu řeky - na obchodní stranu a tam to vypadalo už úplně jak na vesnici, domy tam stály nakřivo, na zemi byla vrstva listí a byl tam klid. Ticho a pěkně, jenom kočky. Podívali jsme se ještě do dvou kostelů a zase už jsme to museli otočit zpátky na nádraží. Zpátky jelo mnohem víc lidí a zase ta bláznivá paní v našem vagonu. Tak jsme se tam mačkali a pospávali a do toho zapadalo slunce. Přišel ďaďko s obrovskou taškou a začal levně prodávat zmrzlinu a nebo sušené ryby, tak si všichni kupovali. To je taky zajímavá věc na Rusku, že lidi tu mají hrozně rádi zmrzlinu a jedí ji celý rok, i v zimě. Taky se prodávaly pražené oříšky a semínka slunečnic - siemičky. Do Petrohradu jsme se dostali až před devátou, už zase byla tma a hrozná zima. A já furt nemám tu čepici. Koupila jsem si na večeři blín s hříbkama ve smetaně, dobrota. Blín, to je taková velká palačinka a dávají se do ní různé náplně. A kozla! Mají ho v obchodě na rohu u kolejí. Tak jsem si ještě nakonec pochutnala a pak ulehla a spala. Dlouho a bez budíku.

Fotky: http://picasaweb.google.cz/misa.urbanova/Novgorod?authkey=DY1Z9ttsNuM#