Repino

Vstávání je tu těžší, než doma, na tom jsme se shodli s ostatníma zahraničníma studentama. Je to vždycky lítý boj. Taky nás tu často bolí hlava a jsme hned unavení. Je to divné, vytváříme různé teorie. Tak například že je to proto, že vydáváme spoustu energie na soustředění se na ruštinu. Nebo velká vlhkost, málo kyslíku. Nebo prostě jiné podnebí. No ale dneska to stálo za to, vypravili jsme se s Káťou do Repina. Káťa je taky Němka a seznámili jsme se na hodinách ruštiny. Repino je malá osada asi 60 km severně od Petrohradu na pobřeží finského zálivu u hranic s finskem - v oblasti Karélie. Osada je pojmenovaná podle malíře Ilji Repina, jehož dům zde stále stojí a tam jsme se vydaly i my. Dnes byl překrásný podzimní den, nejhezčí za poslední měsíc říkala Káťa, která je tu měsíc.
Dům Repin pojmenoval Penaty, podle římského domácího božstva. A měl proč, ten dům byl boží. Prošly jsme pomalovanou dřevěnou brankou a velkou zahradou. Na zápraží seděly nějaké ruské slečny v lakovaných kozačkách, jako všude. Musely jsme si na boty nazout návleky, ale tyhle aspoň nebyly igelitové jako jinde, ale takové vlněné se šněrováním kolem kotníku, tak to bylo skoro jak balerínky, jsem si říkala, až na to, že měly velikost asi 45. Chachá vytasily jsme svoje ruské studentské průkazky a hned to vstupné stálo 30 rublů a ne 100. Tak nám to prošlo a mohly jsme se začít procházet po domě. Bylo vidět, že penaty byly postavené přesně podle potřeb Repina tak, aby se tu člověk cítil dobře.
Jakože si to nějak představil a pak si to tak i postavil, všechno bylo funkční. Všude bylo plno světla a když za oknem byly ty barevné stromy, tak to tam vypadalo ještě útulněji. Na zemi zase zajímavé parkety a nábytek taky dřevěný a všude plno soch a obrazů. Měli v domě vlastní pravidla - návštěvní den byl jenom středa, jindy Repin pracoval. Když hosté vešli, uviděli cedulku, že si mají kabáty sundat sami a nečekat na služebníky, že tu žádní nejsou. Až s tím byli hotoví, měli zazvonit na gong, který visel v předsíni a pak jít podle cedulí dál do domu. Vlastní pravidla taky platila v jídelně, kde byl obrovská kulatý stůl s otočným středem. To proto, aby si hosté mohli sami podávat všechno jídlo a neobtěžovat tím ostatní. A kdo někomu pomohl, ten musel vystoupat za řečnický pult v rohu místnosti a přednést improvizovanou řeč. Prý tam pořád někdo byl, protože se pomáhání nemohli ubránit. Hosté pak po sobě museli nádobí sklidit do šuplíku pod stolem.
Krásná byla pracovna Repina. Byla to půlkruhovitá místnost s okny po celém obvodu a uprostřed byl jeho stůl a židle. Kolem stolu stály ještě další židle pro hosty, tady si s přáteli četli a Repin u toho maloval. Taky měli zimní zahradu a skoro v každé místnosti byl malovaný krb. V prvním patře byl jeho ateliér, taky strašně prostorný a světlý a na stěných visely obrazy jeho přátel a žáků nebo studie jeho slavných obrazů. Když Repin k stáru přestal dobře ovládat pravou ruku, začal malovat levou a vytvořil si paletu, ktera mu držela na opasku. V ateliéru je taky jeho poslední autoportrét, kde je namalovaný v zimní čepici a bundě, protože v posledních letech žil v penatech sám a neměl moc peněz na topení, tak tam byla zima.
No byla tam úplně krásná atmosféra. Jsou místa, kam člověk příjde a hned se cítí dobře a tenhle dům patří mezi ně. V posledním patře domu nám průvodkyně promítla krátký starý černobílý film, něco jako domácí video Repinových o tom, jak přijeli v zimě jejich přátelé na návštěvu a co všechno v penátech podnikali. Repin tam taky odhazoval sníh lopatou a přátelé po sobě házeli sněhovými koupemi.
Velmi vtipné byly místní průvodkyně. Bylo jich tam na ten jeden barák asi šest a různě si tam tak posedávaly u těch původních stolů a na lavicích a četly si knížky. a když začala exkurze, tak nás usadili, vzali si do ruky dlouhé ukazovátko a pustili kazeťák s přednáškou:) a když se v kazeťáku mluvilo o nějakém obrazu, tak na něj průvodkyně ukázaly tím ukazovátkem. i zvuk toho gongu byl nahraný v kazeťáku.
Prošly jsme se s Káťou ještě po zahradě a pak jsme se vypravily na pláž. Čím více jsme se blížili k moři, tím více obdivných citoslovcí se nám dralo z úst. Bylo tam parádně. Posvačili jsme a pak jsme se šly pobrodit, teda bylo to studené a bylo to poprvé, co jsem byla v moři ve svetru. Vyhřívaly jsme se na slunci, dokud nezašlo za odněkud se vynořivší hrozivé mraky a pak jsme se vydali na maršrutku zpět do Petrohradu, ve které jsme tradičně usínaly.

Pozor!!! Nové fotografie z Repina od Káti! http://picasaweb.google.com/Katharina.Steier/RepinoUndMeer#